VLASTIMIL SÝKORA

* 4. 5. 1922 na Kladně

TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 15. 12. 2011.

V lize

jako hráč 22 utkání a 5 gólů; jako trenér mistrovský titul 1959.

Mezníky kariéry

1936 SK / SONP / Poldi Kladno, 1963 Vítkovice, 1965 Škoda Plzeň, 1970 Zlín (tehdy Gottwaldov), 1972 Škoda Plzeň, 1973 České Budějovice, 1975 Chamonix (do roku 1978), 1980 Sokolov, mládež, 1984 Slaný, 1985 Dukla Klatovy, 1987 Kladno mládež, 1988 Rouen (do roku 1992).

Často může nahodilé zřetězení šťastných či smolných okolností na křižovatkách cest osudu vést k pronikavým změnám rychlosti i směru pohybu. Platí to i ve sportu. A když se zčistajasna objeví netušená příležitost, přeje štěstí připraveným. Takový je smysl příběhu čestného, statečného, odpovědného a přemýšlivého muže a tvořivého hokejového trenéra Vlastimila Sýkory.

Kdyby se výstavba kladenského zimního stadionu, zprovozněného na podzim roku 1949, pozdržela o rok dva, kdyby se roku 1951 liga nerozšířila z dosavadních osmi na osmnáct účastníků, nejspíš by do ní mužstvo Kladna proniklo až o pár let později. V tom případě by za ně asi už nehrál útočník, kterému v té z nebe spadlé první ligové sezoně jeho klubu táhlo už na třicítku. Nicméně Kladno si v období 1951 – 1953 dva roky zahrálo na velké scéně. Pokaždé skončilo ve své základní skupině poslední (poprvé od něj odvrátilo sestup nově rozšíření soutěže o další tři týmy). Ukázalo se, že k této úrovni zatím nedozrálo. Útočník Vlastimil Sýkora v oněch dvou sezonách sehrál všech 22 zápasů o body a nastřílel v nich 5 z celkových 36 gólů. A když se Kladenští po dvou letech do ligy vrátili, vedl je už jako trenér.

Cílevědomě a trpělivě dál budoval tým, tvořený téměř bez výjimek odchovanci a lokálními patrioty. Nenápadně a soustavně se s ním sunul vzhůru tabulkou. Že vrchol vzestupu se dostaví už v ročníku 1958 – 59, kdy pro velkou rekonstrukci spojenou se zastřešením zimního stadionu tým neměl vlastní led a všechny své domácí zápasy sehrál na Štvanici, nečekal nikdo. Ligové prvenství o čtyři body před Plzní a brněnskou Kometou však bylo plně zaslouženým úspěchem příkladně bojujícího a chytře dirigovaného kolektivu.

Tehdy na základě rozhodnutí z předchozího roku, že sestavením a vedením národního mužstva pro pražský šampionát bude pověřen trenér mistra ligy, vyvstal před Sýkorou úkol, který se mnohým zdál být nad jeho síly. Postavil se k němu se samozřejmou odvahou i obdivuhodnou odpovědností, netíženou klubovními zájmy ani brýlemi mámení, které dovede nasadit nečekaný triumf. Vědom si, že hlavní síla Kladna nespočívá ve výjimečných osobnostech (i když Stanislav Bacílek takovou osobností byl), nýbrž v dokonalém teamworku, povolal do reprezentace jen šest Kladeňáků a k nim z třetí Komety pět mužů, ze čtvrté Sparty a osmé Bratislavy po dvou a po jednom z šestých Vítkovic a sedmé jihlavské Dukly. Byl to šťastně – ale ne se štěstím, nýbrž po dobrém zvážení sportovně technických i psychologických hledisek – složený tým. V utkání s Rusy (3:4) na něj sedla smůla jako hrom; navíc se přes všechno trenérovo varování nechal nadšeným hledištěm strhnout na zteč s nekrytými zády, která s tímto soupeřem vždy znamenala obrovská rizika. V pátek 13. března proti Američanům (2:4) se obnovilo zranění Františku Tikalovi, který musel odpočívat už proti Rusům, a na marodku přibyl i Bacílek! Přesto v závěrečném utkání mužstvo, které točilo jen tři beky, jediné dokázalo porazit do té doby stoprocentně bodující Kanaďany (5:3) a po zápase odneslo přešťastného trenéra na ramenou!

Jen on věděl, co při tom zaslouženém holdu zkusil! Už po několik týdnů trpěl bolestivým zánětem nervů, během mistrovství ho na střídačku málem museli nosit. Prášky, morfium, nic nezabíralo. Svou misi ale dotáhl až do zdárného konce, kterým třetí místo za tak nepříznivých okolností rozhodně bylo.

Po léta pak úspěšně trénoval u nás i ve Francii. Do hokejových dějin se však zapsal – pokud ne vůbec první, pak nepochybně jako jeden z prvních u nás – už onou promyšlenou tvorbou klubového i reprezentačního týmu a jejich bystrým, pozitivně laděným koučováním. Ten zápis nese letopočet 1959.