VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ

* 7. 3. 1923 v Praze

STŘEDNÍ ÚTOČNÍK

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Mistr světa 1947 a 1949, stříbro ze ZOH 1948, mistr Evropy 1947, 1948 a 1949, účastník MS 1954, 1955 a ZOH-MS 1956; král střelců MS 1947 (29 gólů) a ZOH-MS 1948 (22); člen Síně slávy IIHF.

V národním týmu

94 zápasů, poprvé 19. 1. 1946 v Praze proti Švýcarům, naposledy 4. 2. 1956 v Cortině d’Ampezzo na ZOH s USA; 158 gólů, první v poslední vteřině reprez. premiéry, poslední 3. 2. 1956 v Cortině d’Ampezzo na ZOH (společný tým NDR a SRN – 9:3).

V lize

230 zápasů v letech 1940 – 1960 a 306 gólů; mistrovské tituly 1942, 1943, 1944, 1946, 1947, 1948, 1949 s LTC a 1953, 1954 se Spartou (poslední tři jako hrající trenér); král ligových střelců 1944 (9 gólů), 1947 (17), 1949 (19), 1954 (30), 1957 (33) a 1959 (23).

Mezníky kariéry

1933 LTC Praha, 1940 liga, 1948 faktický hrající kouč národního mužstva, tenisový debut v Davis Cupu, 1950 vyřazen z reprezentace, Sparta Praha, 1954 návrat do národního mužstva, 1960 zákaz činnosti po sázkové aféře, 1961 neoficiální trenér Baníku Ostrava, 1962 hrající trenér Bohemians Praha, 1965 emigrace; ve Švédsku postupně trénoval Leksand, Rögle a Djurgarden, později se věnoval rodinné tenisové škole.

Když byly roku 1998 zveřejněny výsledky ankety Český hokejista 20. století, stal se nejúspěšnějším zástupcem všech hokejových generací před Naganem hráč, kterého většina tipujících nikdy na ledě neviděla! Legenda o výkonech a gólech přirozeného lídra každého týmu, ve kterém kdy hrál, nic neztratila na síle za třiatřicet let od jeho odchodu z naší země, a neztrácí na ní ani dnes.

Výrazný talent a mimořádná inteligence a intuice předurčovaly Vladimíra Zábrodského k vůdčí roli v týmu. Dovedl najít účinnou protizbraň proti taktice soupeře, podle potřeby měnit rytmus hry. Vysoká postava a dlouhé ruce mu pomáhaly v osobních soubojích. Díky ojedinělé technické výbavě se dokázal sám probít obranou nebo v pravou chvíli podržet kotouč a zklidnit hru. Byl mistrem v načasování i v přesnosti přihrávky a střelby; pověstné a obávané byly jeho nečekané střely bekhendem i jeho úspěchy na buly. Byl mistrem blafáků a v nejtěžších utkáních na sebe vázal pozornost soupeřů a vytvářel tak prostor spoluhráčům. Po celou dobu své vrcholné sportovní dráhy patřil i k našim nejlepším tenistům.

V pěti letech poprvé obul brusle, v deseti se stal benjamínkem žákovského souboru LTC, který založil a vedl jeho otec. Už tehdy vytvořil dvojici se Stanislavem Konopáskem. Brzy spolu mohli hrát skoro naslepo. Vovka, jak Vladimírovi po příkladu jeho ruské matky začali všichni říkat, se do klubového prvního mužstva prosadil v sezoně 1939 – 1940 a nedlouho poté už patřil k ligovým kanonýrům. Mezi střelce národního mužstva se zapsal hned při svém debutu počátkem roku 1946. Na gól, kterým v posledních vteřinách zachránil plichtu 2:2 se Švýcary, se dlouho vzpomínalo. Byl rovnou z trestného buly, které se před zavedením penaltového nájezdu vhazovalo na průsečíku kolmice, vedené ze středu branky, a brankoviště o poloměru tří metrů.

To už byl respektovaným vůdcem prvního útoku. Roku 1947 se stal nejúspěšnějším střelcem šampionátu; rumunského brankáře překonal osmkrát, belgického dvanáctkrát! V závěrečných zápasech převzal po zraněném Františku Pácaltovi roli kapitána, kterou si podržel i v dalších dvou sezonách. Nejlepší mušku ze všech účastníků turnaje měl i v olympijském Svatém Mořici. Vážně se o něho zajímali Boston Bruins, to už však byly za dveřmi únorové události…

Když se k nám na podzim 1949 Buckna už nevrátil, formálním koučem LTC i reprezentace se stal fotbalový internacionál Antonín Vodička. Bylo však veřejným tajemstvím, že v obou případech určuje sestavy i taktiku Vovka. Na MS 1949 se střelecky neprosadil, přesto byl spolu se skvěle chytajícím Bohumilem Modrým všeobecně označován za strůjce úspěchu mužstva, které skvěle dirigoval ze střídačky i z ledu. Přitom patřil k nejsrdnatějším bojovníkům.

Obětí justičního zločinu, který roku 1950 rozmetal tým mistrů světa, se nestal; naproti tomu se nikdy neprokázala ani oprávněnost občasných obvinění, že tak či onak přispěl k tragickému osudu svých druhů. Po rozpadu útoku snů i celého týmu LTC odešel do Sparty a během jediné sezony proměnil průměrný soubor v mužstvo, které napořád poráželo domácí elitu. Tehdy ve veřejnosti zdomácněla přezdívka „Šéf“. Mistrovské tituly Sparty z let 1953 a 1954 byly především jeho dílem. Po druhém úspěchu byl povolán zpět do národního mužstva a roku 1955 opět patřil k nejlepším hráčům i střelcům světového šampionátu – ale po cortinském nezdaru rok poté také k těm, kteří byli z reprezentace vyřazeni, ačkoli skutečnými viníky byli političtí funkcionáři, jejichž diletantské zásahy rozvrátily tým a znemožnily kvalitní přípravu.

V 60. letech hokejová veřejnost očekávala, že se dříve či později stane trenérem národního mužstva. Plány zmařil jeho odchod do emigrace.