VLADIMÍR RŮŽIČKA

* 6. 6. 1963 v Mostě

STŘEDNÍ ÚTOČNÍK, TRENÉR, MANAŽER

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Zlato ze ZOH 1998, mistr světa 1985, stříbro ze ZOH 1984, účastník ZOH 1988 a MS 1983, 1986, 1987 a 1989; trenér mistrů světa 2005 a 2010.

V národním týmu

200 utkání, poprvé 14. 2. 1982 v Praze v turnaji proti SSSR (3:5), naposledy 22. 2. 1998 v Naganu na ZOH proti Rusku (1:0); 112 gólů (35 ve svět. soutěžích), první 8. 9. 1982 v Bratislavě v turnaji proti SSSR (4:7), poslední 18. 2. 1998 v Naganu ZOH proti USA (4:1).

V lize

679 utkání v letech 1979 – 2000, 429 branek. Jako trenér mistrovské tituly 2003 a 2008.

Mezníky kariéry

1969 Litvínov, 1987 Dukla Trenčín, 1988 Litvínov, 1989 Edmonton Oilers, 1990 Boston Bruins, 1993 Ottawa Senators, 1994 Slavia (do roku 2000); po skončení hráčské dráhy trenér a manažer Slavie, 2002 – 2005 a 2008 – 2010, 2014 trenér národního mužstva.

Být ve čtyřiatřiceti kapitánem národního mužstva ve finále olympijské soutěže, označované za Turnaj století, dovést je ke zlatým medailím a mít na triumfu podíl hodný pravého kapitána – lze si vůbec představit úžasnější zakončení dlouhé, bohaté a úspěšné hráčské dráhy?

A jaký byl začátek? Odpovídal skvělému finiši. Ještě mu nebylo patnáct a chodil do základní školy, když už Litvínovem šel jeden hlas, že tu vyrůstá nový Hlinka. Stejná vysoká postava, dokonce podobné pohyby, všechny předpoklady, že dosáhne stejné technické virtuozity! A šlo to podle očekávání. Když mu bylo patnáct a tři čtvrti roku, dekorovali ho v Katovicích zlatou medailí mistrovství Evropy osmnáctiletých. Na mistrovství světa dvacítek si zahrál celkem třikrát. Poprvé skončili čtvrtí, podruhé druzí, potřetí – roku 1983 – přivezli z tehdejšího Lenigradu zlato. A on byl s 12 góly a 8 asistencemi nejproduktivnějším hráčem turnaje!

To už doma hrál tři roky ligu. Poprvé ho postavili na podzim na prahu druhé poloviny ročníku 1979 – 80. Chemikům tenkrát odešlo několik hráčů, na prvním místě Bubla (i když ho Sparta nakonec ještě půjčila na pár zápasů zpátky, tak bylo s Litvínovem zle!). Hlinka musel chtě nechtě podstoupit novou operaci kolene. Mužstvo bylo rázem bez své osy, kolem které se v předchozích letech všechno točilo. V úvodu druhé třetiny zápasu s Jihlavou vjel poprvé na ligový led Vladimír Růžička – a hned v prvním střídání překonal Jiřího Králíka! Jaké by si kdo ještě mohl přát předznamenání příští slávy?

I tak byla ta dlouhá cesta do Nagana místy dost trnitá. Třeba v sezoně 1984 – 85. Hned na jejím prahu se mužstvu v Kanadském poháru vůbec nedařilo, skončilo páté – a útok Lála – Růžička – Caldr si ani neškrtl. On se pak doma protrápil celou sezonou. Jak už to chodívá, přidala se i zranění… Moc nechybělo, a byla by ho minula nominace na pražský šampionát. Bukač s Neveselým nasadili v závěrečném soustředění na šumavském Zadově tréninkový režim, který se ze všeho nejvíc podobal přípravě jednotky speciálního nasazení na náročnou bojovou akci. „Růža“ tam zprvu byl přizván spíše do počtu, v přípravných zápasech zpravidla posiloval mužstva soupeřů. Právě o něm nebyli trenéři přesvědčeni, že se přizpůsobí. Ale on strašně chtěl, pral se o místo v sestavě. Nakonec si je doslova vynutil. V Praze pak nastřílel osm gólů; polovinu z nich v utkáních finálové skupiny. Dalších 5 přidala jeho křídla: Richter 3, Hrdina 2.

Už jako devatenáctiletého ho draftovali Toronto Maple Leafs, ale později své právo na něho přepustili Edmontonu. Tam si zahrál v základní části ročníku 1989 – 90. V play off už v týmu nebyl, takže jeho jméno se neobjevilo na podstavci Stanleyova poháru, který tehdy Oilers vyhráli. Poprvé za oceánem se výrazně prosadil až v Bostonu v sezoně 1991 – 92. S 39 góly byl nejlepším střelcem Bruins, v celé NHL byl osmnáctý. Pak se ale do toho vložilo zraněné koleno. V Ottawě už se neprosadil a uprostřed sezony se vrátil domů. NHL je nelítostná. Růžička nebyl jediný velký hráč, kterému to v ní nevyšlo, jak si představoval. S reprezentací už se rozloučil. Pak ale přišel čas Nagana – a Ivan Hlinka, který se rok předtím znovu ujal jejího vedení, mu nabídl nejenom místo v sestavě, ale i céčko na dresu! Přijal. Věděl, že v třiceti čtyřech letech má stále mužstvu co nabídnout. A byl rozhodnut udělat všechno, aby Ivan svého rozhodnutí nemusel litovat.

V naganském semifinále s Američany měl nejen onen památný projev o první přestávce, ale ve druhé třetině po devíti minutách hry vyrovnal na 1:1. Pak už to šlo skvěle až ke konečné výhře 4:1. A potom i proti Kanaďanům a Rusům!