VLADIMÍR NADRCHAL

* 4. 3. 1938 v Pardubicích

BRANKÁŘ

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Mistr Evropy 1961, účastník ZOH-MS 1969, 1964 a 1968 a MS 1958, 1959, 1961, 1965 a 1967; nejlepší brankář MS 1958; v roce 1966 nejlepší hokejista země.

V národním týmu

65 utkání, poprvé 13. 12. 1956 v Moskvě v přátelském utkání proti SSSR (2:2), naposledy 28. 11. 1968 ve Winnipegu rovněž přátelsky proti Kanadě (2:3).

V lize

499 utkání v letech 1956 – 1974; mistrovské tituly 1958, 1960, 1961, 1962, 1963, 1964, 1965 a 1966.

Mezníky kariéry

1950 Pardubice, 1957 RH / ZKL / Zetor Brno, 1974 Prostějov (do 1975); 1975 asistent trenéra Zetor Brno, 1979 trenér Arosa, 1985 Přerov, 1986 Olomouc, 1988 trenér mládeže Turín, 2006 po návratu Kometa, práce s brankáři.

Přezdívku „Náča“ dostal v Kometě. Všeobecně se soudilo, že jde o zkomoleninu příjmení. Omyl uvedla na pravou míru až klubová kronika, citovaná i na sousední straně. „To se jednou v kabině zjistilo, že existuje skupina ,kruťasů‘ – spíše však v ohledu slovního než fyzického násilí – jejímž členy byli matador ,Mauglí‘ František Mašláň, bažant Richard Farda a tím třetím Nadrchal, kterého kdosi pasoval do role náčelníka, patrně proto, že byl nejkrutější. Takže zkratka titulu…

Když roku 1956 národní mužstvo dopadlo v Cortině jak Napoleon u Waterloo, hodně se řešilo, zda to není v brankářích. Neúspěch měl hlubší kořeny – ale jisté bylo, že zejména zaoceánští gólmani toho v turnaji pochytali mnohem víc a zejména zcela odlišným stylem. Jak se zrychlovala hra a množily se dramatické situace kolem branek, museli být i gólmani flexibilnější, v postojích, které umožňovaly bleskovou reakci rukou, nohou i celého těla a rychlé přesuny v brance i před ní. Dlouho respektované kánony brankářské klasiky prostě přestaly platit. Naše „zaspání“ bylo objektivně způsobeno pronikavým omezením kvalitního mezinárodního styku počátkem padesátých let.

Teď jak to rychle napravit? Ústřední trenér Jiří Hertl, někdejší reprezentační gólman, stvořil plán letních brankářských soustředění, na kterých se pak řadu let potkávaly hvězdy národního mužstva s nadějnými mladíky z ligy, časem dokonce i z dorostenecké. A jedním z prvních frekventantů té nesmírně užitečné prázdninové školičky se stal mimořádně slibný osmnáctiletý junior z Pardubic. Hned v následující sezoně oslnil při svém křtu na ledě mezistátních zápasů v tehdy zbrusu nové hale v moskevských Lužnikách. Na šampionát nakonec jeli jiní absolventi prvního běhu brankářského kurzu v Třeboni, Karel Straka a Jiří Kulíček – a hned se dostavil nečekaný výsledek: Straku vyhlásili nejlepším brankářem turnaje! Rok poté, z výchozí pozice podepřené přestupem (přesněji narukováním) do mistrovského mužstva Komety, už se podle očekávání mezi dva vyvolené pro Oslo dostal Vladimír Nadrchal. Jedničkou byl Kulíček. Jeho výkony v prvních dnech turnaje zakládaly naději, že tentokrát by mohl brankářskou trofej převzít on. I proto možná trenéři Vladimír Kostka a Bohuslav Rejda proti Kanaďanům z Whitby, na které tehdy žádný ze soupeřů neměl, postavili Nadrchala. Prohráli jsme 0:6, ale gólmanův výkon patřil k tomu nejlepšímu v zápasu a nakonec to byl on, kdo se radoval z prestižního ocenění. Direktoriát tehdy kladl důraz i na čistotu jeho stylu!

Dvanáct let v brance národního mužstva nepotřebuje komentář. Po celou tu dobu patřil „Náča“ vždy k pilířům týmu – i když na střídačce kryl záda některému kolegovi. Tehdy ukázal, jakým přínosem může být pro tým brankář číslo dvě, který nejen trpělivě vyčkává, až přijde jeho chvíle, ale navíc je po celou dobu na střídačce, na tréninkovém ledě i třeba v hotelu nejbližším kamarádem jedničky a dobrým duchem celé party.

Jen jednou mu to nevyšlo, jak by si byl přál: v jeho nejsmolnější sezoně 1959 – 1960. Nejprve mu v Brně Kasperova tréninková dělovka zle poničila chrup. Ještě k tomu v jednom z utkání na americkém ledě cestou na olympijský turnaj ve Squaw Valley utrpěl vážné zranění oka. Tenkrát v Minnesotě si pobyl týden v nemocnici a počítal s tím, že se posune do role dvojky za jiným talentovaným odchovancem pardubického stadionu, Vladimírem Dvořáčkem. Jenže ten tam měl problémy sám se sebou i s trenérem – a tak musel do branky „Náča“, jehož statečnost nezlomily ani dva tak těžké úrazy. I proto se zřejmě o rok později stal naším největším propagátorem brankářských masek, vyráběných zprvu podle té, kterou našim gólanům půjčil k prohlédnutí a ofotografování Kanaďan Seth Martin.