VLADIMÍR KOSTKA

* 20. 8. 1922 v Třebíči

TRENÉR, PEDAGOG, FUNKCIONÁŘ

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Trenér mistrů světa 1972, držitelů stříbrných medailí ze ZOH-MS 1968 a mistrů Evropy 1971 a 1972, trenérská účast na ZOH 1972 a dalších MS 1957, 1961, 1965, 1966, 1969, 1971 a 1973; člen Síně slávy IIHF.

Mezníky kariéry

1938 Sokol Konice, později VS Brno, Moravská Slavia Brno, Baník Ostrava a VŠ Praha, 1954 trenér Slavia Praha VŠ, národní mužstvo 1957 spolu s Bohuslavem Rejdou, 1961 – 1962 se Zdeňkem Andrštem, 1965 – 1966 s Vladimírem Bouzkem, 1968 – 1973 s Jaroslavem Pitnerem; 1950 člen předsednictva ústřední sekce a později svazu, 1980 předseda svazu (do roku 1988).

Širší veřejnost se s jeho jménem seznámila na podzim 1951, kdy byl členem výpravy rekonstruovaného národního mužstva k první vážné zatěžkávací zkoušce – dvěma zápasům do Švédska. Ale již čtyři roky předtím patřil k frekventantům památného Bucknova trenérského kurzu na Štvanici. Jako profesor tělesné výchovy začal roku 1953 školit budoucí hokejové trenéry a učitele na Tyršově ústavu pro tělovýchovu a sport, který se postupně proměnil v dnešní fakultu Karlovy univerzity. U národního mužstva byla jeho součinnost s trenérem, který měl hlavní slovo při určení sestavy a koučoval v utkáních, vymezena zhruba tak, že se zabýval kondicí mužstva, sběrem poznatků o příštích soupeřích, jejich předpokládané taktice a klíčových hráčích a na základě toho spolupracoval při tvorbě taktického plánu. Časem se stal dokonalou a nenahraditelnou „bankou informací“ o světovém hokeji.

Na této stránce rozhodně nemůže chybět názor jeho partnera ve vedení národního mužstva, Jaroslava Pitnera: „Jako pozorovatel, poradce a trenér od roku 1956 projel pořádný kus světa a zúčastnil se téměř všech vrcholných akcí. Však má také světový hokej v malíčku. Své bohaté zkušenosti si nenechával pro sebe, jako autor mnoha odborných publikací je přenášel do hokejového hnutí.

Podle mne je jeho velkou zásluhou, že nám neujel vlak jako ostatním hokejovým zemím ve střední Evropě, že se stále držíme ve světové špičce. Jako pedagog Fakulty tělesné výchovy a sportu, kde založil katedru ledního hokeje, jako dlouholetý předseda metodické komise hokejového svazu přímo ovlivňoval kvalitu hokejových trenérů. Jeho zásluhou byla otevřena první tříletá trenérská škola a sám jsem patřil k jedněm z prvních jejích posluchačů… Profesor Kostka byl teoretik, ale i praktik, jeho práce brzy přesáhla hranice naší země , byl a je uznáván v celém hokejovém světě, což umocnilo i jeho členství v metodické komisi IIHF.“

Hráči, kteří si na nějakou krasomluvu nikdy nepotrpěli, mu říkali „Docent“ – a to i v době, kdy už byl jmenován univerzitním profesorem. Už z neobvyklé uctivosti přezdívky lze usoudit, jaký k němu cítili respekt. Nakonec začali přezdívat „Malej docent“ i jeho fyzicky nikterak malému stejnojmennému synovi, který byl obráncem Sparty i reprezentace.

Z hráčů, které v národním mužstvu spolu s Jaroslavem Pitnerem dovedl až k vavřínům mistrů světa, o to cennějším, že přišly po třiadvacetiletém půstu, k němu měl nejblíže kapitán František Pospíšil. Ať tedy několika řádky z knihy svých vzpomínek vydá svědectví i on: „Osobně jsem se s ním setkal až v reprezentaci. Jako na slovo vzatý teoretik přinášel ze hry soupeře přesné postřehy a do detailu odhaloval všechny jeho slabiny. Byl vždycky přísný, disciplina byla podmínkou všeho, ta herní především. Každé setkání s ním bylo zajímavé a poučné. Nikoho přehnaně nechválil, ani předčasně nezatracoval.“

Přísný – to tedy byl. Ale i v té přísnosti lidský. „Na mne Kostka držel, přesto mi nikdy nezapomněl vytknout životosprávu,“ vzpomínal Jan Suchý v knize Souška. „Když jsem končil s kariérou, nabádal mě: ,Kdybys nekouřil a nepil, hrál bys, Honzo, hokej na vrcholové úrovni možná o deset roků dýl’. ,No jo, pane profesor, to máte těžký,‘ bránil jsem se. ,Kdybych se nenapil a nějakej ten flám neabsolvoval, nebyl by to žádnej život. Na co bych potom vzpomínal? Jenom na to, že jsem hrál dobře hokej? To by mi nestačilo.‘ Kostka se jen pousmál.“ A jsme u další vlastnosti pana profesora: vyznal se nejen v hokeji, ale i v lidech.