VLADIMÍR DZURILLA

* 2. 8. 1942 v Bratislavě

BRANKÁŘ

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Mistr světa a Evropy 1972, 1976 a 1977, držitel stříbrné medaile ze ZOH-MS 1968, účastník dalších ZOH-MS 1964 a ZOH 1972 a dalších MS 1963, 1965, 1966, 1969, 1970 a 1977; nejlepší brankář MS 1965; člen Síně slávy IIHF a Síně slávy slovenského hokeje.

V národním týmu

139 utkání, poprvé 20. 11. 1960 v Praze v přátelském utkání proti Švédsku (1:3), naposledy 8. 5. 1977 ve Vídni na MS proti Kanadě (2:8).

V lize

571 utkání (rekord mezi brankáři) v letech 1959 – 1978.

Mezníky kariéry

1956 Petržalka, 1957 Slovan Bratislava, 1973 Zetor Brno, 1978 Augsburger EV, 1979 SC Riessesee; později trenér brankářů v Bratislavě a Düsseldorfu.

Bratislavští spoluhráči mu říkali „Maco“, „Macinko“, „Murko“, a ty přezdívky se přenesly i do národního mužstva. Od tvrdých hokejových bojovníků zněly neobvykle měkce, laskavě – ale zároveň odrážely i jakýsi kocouří rys jeho osobnosti: ležérní pohodářství. Byl to brankář slavný nad slavné, právem jeden z nejobdivovanějších, často prostě úžasný – leč, jak to u mimořádných osobností někdy chodívá, slavné byly i jeho kiksy. Bylo jich jen pár, ale stály za to. Roku 1962 Slovan už sahal po mistrovském titulu. Ztratil jej nečekanou prohrou se čtvrtou Spartou na vlastním ledě, kde už po dva roky neztratil ani bod! Za stavu 1:1 si Stanislav Neveselý sám na útočné modré čáře připomněl prastarou hokejovou poučku: když nevíš co s pukem, vystřel! Bůhví, že ne kdovíjak. Tak ten pokus vyhodnotil i Vlado: „S takou strelou by som si bol vedel poradiť už ako dorostenec.

Vidím puk vo vzduchu uplne jasne, ale vo zlomku sekundy mi napadá niečo absolútne šialené. Že spravím pre obecenstvo parádný fór. Kľakám si na koleno, nastavujem lapačku a čakám, kedy na nej puk pristane… Preratúvam sa. Tá strela má neobvyklú krivku letu, puk padá niekam vedľa mňa a kým sa zorientujem a stačím dačo podniknúť, dokľže sa do brány.“ Slovan prohrál 1:2 a vyhlídky na titul byly v pekle. A ještě jedno pokorné doznání velkého gólmana – tentokrát se váže k olympijskému utkání s Rusy dva roky poté v Innsbrucku: „Cez našu obranu sa prebíja Toľa Firsov a pretože ho z dvoch strán atakujú, bez prípravy strieľa. V podstate se len zbavuje puku, iste ani sám neverí, že by mohol byť gól.

Puk sa kľže po ľade, kľaknem si a chcem ho prikryť rukavicou, lenže prešmykne sa mi popod ruku… Prechádza cez brankovú čiaru a kúsok za ňou sa zastavuje…“ Byla jedenáctá minuta utkání a naši prohrávali už 0:3! Na vítězství nad takhle rozjetou sbornou už nebylo ani pomyšlení. Svědčí o bojové morálce mužstva, že nakonec utkání dohrálo s přijatelnou prohrou 5:7. Bratislavští fanoušci v prvním a příznivci hokeje z celé republiky v druhém případě se na něho tenkrát moc zlobili. V mimořádně pozoruhodné knize Svět před maskou (kterou s ním napsal český spisovatel Roman Cílek, ale česky, škoda, tenkrát nevyšla) však ty zlé vteřiny popsal s tak ozbrojující upřímností a za ta léta v brance nám všem nadělal tolik radosti, že jsme mu je tisíckrát odpustili. Stačí, když pro zachování rovnováhy připomeneme dva z mnoha jeho velkých dnů v brankách vrcholných světových soutěží.

Když už jsme se dotkli nekonečného seriálu potýkání s Rusy, pak se vraťme nejprve k jinému turnaji pod vlajkou s pěti kruhy – roku 1968 v Grenoblu. Ve vítězném utkání (5:4) bojoval celý tým na hraně svých možností. Jeden jeho člen ji však snad i překročil: Vlado! Kdo to pamatuje, ví, jak jsme v závěrečných fázích té veliké hokejové bitvy trnuli a úzkostí div nedýchali, ale poslední slovo v těch zapeklitých situací i ve zdánlivě beznadějných situacích měl pokaždé on! „Chytil několik jistých gólů a vzal soupeři klid,“ shrnul to ve svých vzpomínkách František Pospíšil. Nevydá ta jediná suchá věta za sáhodlouhé novinářské ódy?

O jeho druhém velkém zápisu do historie světového hokeje vyprávěl jeho častý reprezentační partner ve vzpomínce, citované na sousední straně. Jistě všichni podepíšeme každé Jirkovo slovo.

Vychytat proti Kanaďanům nulu, to už je opravdu něco! Ale popravdě řečeno, stejně hodnotný výkon, jaký vedl k nečekané výhře v základní skupině Kanadského poháru v roce 1976, podal pak Vlado i v jednom z finálových soubojů se stejným soupeřem, i když skončil prohrou 4:5. Kanadský tisk znovu hýřil superlativy o našem mužstvu a Vlado byl i tentokrát označen za jeho nejlepšího muže! Když naposledy svlékl betony, měl spoustu trenérských plánů i snů o závodění na motocyklu nebo za volantem. Všechny je zmařila zástava srdce přímo na ledě düsseldorfské haly…