VLADIMÍR BOUZEK | Síň slávy Českého hokeje

* 3. 12. 1920 v Třebíči

† 31. 7. 2006 v Třebíči

STŘEDNÍ ÚTOČNÍK

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Mistr světa 1947 a 1949, stříbro ze ZOH 1948, mistr Evropy 1947, 1948, 1949; akadem. mistr světa 1947; jako trenér účast na MS 1954, 1955, 1956 (ZOH-MS), 1965; člen Síně slávy IIHF.

V národním týmu

20 utkání, první 17. 1. 1947 v Curychu v Turnaji tří národů proti Švýcarsku (9:6), naposledy 11. 12. 1949 ve Stockholmu (Švédsko, 0:5); 17 gólů (11 ve svět. soutěžích), první v premiéře ve Švýcarsku, poslední 14. 2. 1949 ve Stockholmu na MS proti Finsku (19:2).

V lize

79 utkání v letech 1940 – 1956, 91 gólů; mistr. tituly jako hrající kouč 1952, jako trenér 1955, 1956, 1957, 1958, 1961, 1962, 1963, 1964, 1965, 1966.

Mezníky kariéry

„Ty že jsi s námi válel v národním mužstvu? S touhle postavou bys vůbec nemohl hrát hokej,“ řekl mu žertem Jarda Drobný při setkání šampionů z roku 1947 po padesáti letech. Hned ale dodal, že navzdory drobné postavě „Lupínek“ vždy patřil k nejstatečnějším bojovníkům a nejprůbojnějším útočníkům na ledě i na fotbalovém hřišti – David, který se nepolekal žádného Goliáše.

Závodně začal hokej hrát v šestnácti letech rovnou v prvním mužstvu Horácké Slavie. Odborníky upoutal už roku 1938 jako nejlepší hráč třebíčských gymnazistů, vítězů středoškolského turnaje na Štvanici.

Když později Josef Maleček působil jako instruktor v Třebíči, označil malého centra za svého příštího nástupce v národním mužstvu! Roku 1940 skončila Horácká Slavia především Bouzkovou zásluhou druhá za LTC v neligovém národním mistrovství.

Když byly po osvobození znovu otevřeny české vysoké školy, začal se v Praze připravovat na profesuru tělesné výchovy. Přitom hrál dál hokejovou ligu v Třebíči a fotbalovou v Ostravě (v kopačkách nastřílel za Slezskou Ostravu a Vítkovice celkem 67 ligových gólů). Pánbůh ví, jak to stíhal… Horácké Slavii zůstal věrný i v době, kdy už byl úspěšným reprezentantem a vehementně se o něho braly nejlepší kluby v čele s LTC a I. ČLTK.

Křest na mistrovství světa oslavil dvěma góly Rakušanům (13:5), při svém olympijském debutu zatížil konto Poláků (13:1) dokonce pěti! Jeho účast na MS 1949 skončila už na počátku prvního utkání finálové skupiny proti Kanadě (2:3), kdy mu neurvalý zákrok Joe Tergessena způsobil těžké zranění kolena.

Když bylo roku 1950 národní mužstvo rozbito mocenským zásahem, nabídli mu funkci kapitána rekonstruovaného týmu. Odmítl – a to bylo v té době hodně odvážné rozhodnutí! Nedovedl si však představit, že by poctu přijal v situaci, kdy řada jeho spoluhráčů skončila ve vězení, a raději se vzdal reprezentace. Vždy bdělí a ostražití estébáci si to kupodivu nedokázali spojit s tím, že právě v té začal hrát za národní mužstvo i fotbal.

Roku 1953 si našel definitivní pedagogické působiště v Brně a po dva roky ještě vyjížděl na ligový led jako hrající kouč Králova Pole. Před MS 1954 ve Stockholmu se poprvé stal trenérem národního mužstva. Podařilo se mu prosadit návrat Vladimíra Zábrodského, který od roku 1950 v reprezentaci hrát nesměl. Pod Bouzkovou taktovkou tým hned v prvním utkání porazil v Moskvě Sověty 5:3. Na šampionátu skončil čtvrtý, ale rok poté obsadil třetí místo a s mistry světa z Kanady svedl strhující bitvu (3:5), ve které vítězství soupeře dlouho viselo na vlásku.

Bouzkova první stáž u národního mužstva skončila po neúspěchu v Cortině roku 1956. Političtí dohlížitelé mu rozvrátili plán přípravy mužstva a bezprostředně před odjezdem na hry nekompetentně přeorali i nominaci; později se však ke svým zásahům nehlásili. Trenér chtěl na protest rezignovat, ale pod pohrůžkami od toho ustoupil a stal se pak jedním z obětních beránků.

Až na Cortinu bylo jeho trenérské působení mimořádně úspěšné. Uměl svým svěřencům vládnout železnou rukou, přitom však udržovat v týmu dobrou pohodu. Hodně vykonal zejména pro brněnský hokej; Kometa pod jeho taktovkou sklízela jeden mistrovský titul za druhým. A když se vrátil k národnímu mužstvu, rozdrtilo na světovém šampionátu roku 1965 Američany 12:0 a Kanaďany 8:0!