VILIBALD ŠŤOVÍK

* 9. 10. 1917 v Praze

OBRÁNCE

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Mistr světa 1947, držitel stříbrné medaile ze ZOH 1948, mistr Evropy 1947 a 1948, účastník dalších MS 1937 a 1939.

V národním týmu

43 utkání, poprvé 7. 1. 1937 v Praze v přátelském utkání proti Kanadě (2:6), naposledy 19. 2. 1948 v Praze rovněž přátelsky proti stejnému soupeři (3:3); 3 góly (všechny na MS 1947 v Praze), první 15. 2. proti Rumunsku (23:1), poslední 21. 2. proti Belgii (24:0).

V lize

47 utkání v letech 1937 – 1948, 9 gólů; mistrovské tituly 1937, 1938, 1939, 1940, 1942, 1943, 1944, 1946, 1947 a 1948

Mezníky kariéry

1931 LTC Praha (do roku 1948).

Jediný z pětice obránců našich prvních mistrů světa z roku 1947 působil v defenzivě už od svých hokejových začátků; ostatní se nejprve prosadili v útoku a do obrany se posunuli až jako hotoví hráči. Spolu se svým nejlepším kamarádem ze studentských let na gymnáziu Bohumilem Modrým otevřel řadu devíti odchovanců klubu, kteří to dotáhli až k titulu mistrů světa.

V dorostu byl jeho partnerem v obraně stejně talentovaný Václav Korynta; zprvu se zdálo, že spolu budou válet i v lize a v národním mužstvu, ale pak Koryntovi došel dech a Šťovík postupně vyzkoušel řadu dalších spoluhráčů. V reprezentaci začínal po boku Františka Pácalta, ale své pravé místo našel až po levici Josefa Trousílka. Poprvé se blíže poznali ve Slavii, ne však na ledě (tam oblékli stejný dres až roku 1939 v LTC), ale mezi mladými svěřenci „otce“ Jandery v atletickém odboru. Vilda miloval rychlost, a tak zkoušel sprinty; později strávil nějaký čas i mezi slávistickými cyklisty. Když se však do hokeje pustil vážně a naplno, zůstal jeho jediným doplňkovým sportem fotbal.

Na ligovém i mezinárodním ledě byl vždy tím spolehlivým pátým vzadu. A s gustem se ujal ještě jednoho, zcela speciálního poslání: když si některý ze soupeřů dovolil moc na technické hračičky menších postav, jakými byli jeho spoluhráči v klubovém i reprezentačním dresu Stanislav Konopásek nebo Karel Stibor, „náhodou“ se chvíli nato potkal na ledě s urostlým Štovíkem – a ten už mu to spočítal. Roli bodyguarda a mstitele drobnějších kamarádů bral vždy velmi vážně a odpovědně.

Kdo by se byl nadál, že chlapec do té míry posedlý sportem, že do tanečních se po první hodině už nevrátil, se posléze promění ve lva salonů a vyhlášeného elegána, kterému spoluhráči přišijí přezdívku „Markýz“? Nakonec se dal i na golf, což tehdy mezi špičkovými hokejisty zdaleka nebylo tak běžné jako dnes.

Kdyby pro náš hokej neudělal nic víc, než že přivedl na hokejový led Bohumila Modrého, věru by to nebylo málo. Jenže „Šťovíček“, jak si příjmení zkraje jeho kariéry chybně upravili někteří novináři, dokázal mnohem víc. Před památným pražským šampionátem v roce 1947 sice dlouho nemohl chytit tu pravou formu, ale důvěru kouče Buckny, založenou už na konci třicátých let, neztratil. V průběhu turnaje se mu za ni odměnil výbornými výkony a své si zastal i rok poté v olympijském Svatém Mořici. Bez debat se s ním počítalo i nadále.

Gólů dával jako šafránu a spoluhráči si ho proto občas dobírali. Když na prahu sezony 1948 – 49 národní mužstvo odlétalo k přípravnému zájezdu do Anglie a Francie, Vladimír Zábrodský mu řekl: „Neboj, Vildo, v Paříži si góla dáš. Naservíruju ti takový puk, že s ním nepůjde dělat nic jiného.“ Šťovík opravdu proti Racingu skóroval a gratulace osvědčených hecířů nebraly konce. „S takovým kanonýrem v Londýně všechny kanadské profíky smeteme,“ smáli se.

Osud rozhodl jinak. Už dva dny poté čekala i Vilibalda Šťovíka smrt v rozbouřených podzimních vlnách Kanálu. Na utkání s profíky už nedošlo. Po tragické ztrátě šesti kamarádů mužstvo přerušilo zájezd a vrátilo se domů.