VÁCLAV ROZIŇÁK

* 7. 12. 1922 v Praze

PRAVÉ KŘÍDLO

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Mistr světa 1947 a 1949, držitel stříbrné medaile ze ZOH 1948, mistr Evropy 1947, 1948 a 1949.

V národním týmu

44 utkání, poprvé 2. 12. 1945 ve Stockholmu v přátelském utkání proti Švédsku (1:5), naposledy 11. 12. 1949 znovu ve Stockholmu přátelsky proti stejnému soupeři (0:5); 39 gólů (12 ve svět. soutěžích), první 13. 1. 1946 v Praze v Turnaji tří národů proti Švýcarsku (12:3, skóroval dvakrát), poslední 9. 12. 1940 ve Stockholmu ve střetnutí proti Švédsku (5:3).

V lize

202 utkání v letech 1942 – 1964, 105 gólů; mistrovský titul 1949.

Mezníky kariéry

SK Podolí, 1942 liga, 1947 LTC Praha, 1950 ve vykonstruovaném procesu odsouzen k odnětí svobody na 10 let, 1955 návrat na svobodu v rámci amnestie, 1956 Sparta Praha; trenér 1964 Sparta Praha B, 1967 Grasshoppers Curych.

Na stockholmském MS 1949 přišel v utkání se Švýcary (8:1) o přední zuby. Živil se pak téměř bez výjimky jen tím, co prošlo brčkem, ale bil se dál jako lev a v rozhodujícím střetnutí zlomil odpor Švédů (3:0) druhým gólem.

S hokejem začínal v pražském Podolí v prvotřídní pozemkářské partě, pro kterou byla hra na ledě zpočátku hlavně doplňkovým sportem pro zimní období. Situace se změnila, když se trénování týmu ujal internacionál Karel Hromádka a obranu načas posílil jeho kolega z LTC i národního mužstva Jaroslav Pušbauer.

Výsledky poctivé práce na sebe nedaly dlouho čekat. Roku 1942 se modrožlutí probojovali do ligy. Ve svém prvním utkání v nejvyšší soutěži podlehli LTC až po tvrdém boji 1:3 a Roziňák vstřelil jejich první ligový gól. Napodruhé už zdolali Spartu 4:3 a v konečné tabulce obsadili čtvrtou pozici před zkušenými matadory z Českých Budějovic a Vítkovic!

Už tehdy se o dravé a technicky komfortně vybavené křídlo s neutuchajícím střeleckým apetitem začal zajímat LTC. Podolí o odchodu svého esa dlouho nechtělo ani slyšet. Nakonec k němu svolilo, až když už „Róza“ patřil mezi mistry světa. Výměnou získali dva hráče; jedním byl další příští mistr světa Miloslav Charouzd.

Že útočník z Podolí bude jednou reprezentovat, bylo zřejmé už za nacistické okupace. Příležitost dostal hned v prvním mezistátním utkání po osvobození. Brzy poté oblékl dres s lvíčkem také na pozemkářském hřišti. Výborně hrál i fotbal. Kdyby se mu naplno věnoval, nepochybně by v něm rovněž patřil k hvězdám.

Na pražském MS 1947 se v druhém útoku střídal s Josefem Kusem, na ZOH 1948 ve Svatém Mořici s Vladimírem Kobranovem. Když však v sezoně 1948 – 49 začal v LTC hrát v první řadě s Vladimírem Zábrodským a Stanislavem Konopáskem a okamžitě si s nimi na ledě výborně porozuměl, otevřely se mu i v reprezentaci nejskvělejší perspektivy. Takovou útočnou formaci národní mužstvo nikdy předtím nemělo! V už zmíněném utkání světového šampionátu 1949 se Švédy (3:0), které zpečetilo druhý světový primát pro naše barvy, vstřelil každý z těch tří po gólu. Ve chvíli triumfu nikdo nemohl tušit, že skvělé trio si už nikdy v žádné světové soutěži nezahraje. V následující sezoně bylo jádro národního mužstva pro nic za nic odsouzeno k dlouholetým trestům odnětí svobody.

Když byl po pěti létech věznění propuštěn na svobodu, chtěl spolu s Augustinem Bubníkem hrát za brněnskou Zbrojovku, kde už působil další někdejší spoluvězeň, brankář Josef Jirka. Totalitní režim jim to znemožnil, ale již po roce se pod obrovským tlakem hokejových hledišť směli Roziňák a Stanislav Konopásek znovu sejít se Zábrodským v jednom týmu – tentokrát ve Spartě. Naplněné tribuny zase nadšeně tleskaly báječné trojici. „Róza“ se dostal do skvělé formy. Ještě ve čtyřiceti letech by byl kdykoli mohl nastoupit za národní mužstvo – ale to nebylo neprávem vězněným hráčům už nikdy umožněno.

Roku 1967 získal jako trenér angažmá v Curychu a pomohl k němu i Vladimíru Kobranovovi. Když v srpnu následujícího roku vpadly do naší země sovětské divize, rozhodl se, že se už do vlasti nevrátí a trvale se usadil ve Švýcarsku. Jedna zkušenost s vykonstruovaným obviněním a několikaletým pobytem ve vězení a uranových lágrech mu zcela stačila.

Půl století po svém triumfu z roku 1947 se žijící první mistři světa znovu sešli v Praze, avšak Václav Roziňák už mezi nimi být nemohl – umíral ve svém novém domově na těžké rakovinové onemocnění…