VÁCLAV NEDOMANSKÝ

* 14. 3. 1944 v Hodoníně

STŘEDNÍ ÚTOČNÍK

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Mistr světa 1972, stříbrná medaile ze ZOH-MS 1968, mistr Evropy 1971 a 1972, účastník ZOH 1972 a MS 1965, 1966, 1967, 1969, 1970, 1971, 1973 a 1974; nejlepší útočník MS 1974, desátý v anketě Český hokejista století, člen Síně slávy IIHF a Síně slávy slovenského hokeje.

V národním týmu

220 utkání, poprvé 24. 11. 1964 v Praze proti SRN (8:0), naposledy 20. 4. 1974 v Helsinkách na MS proti Finsku (4:5); 163 gólů (ve svět. soutěžích), první v premiérovém střetnutí, poslední 16. 4. 1974 v Helsinkách na MS proti NSR (9:2).

V lize

419 utkání (1962 – 1974), 368 gólů; král ligových střelců 1967 (40 gólů), 1971 (37), 1972 (35) a 1974 (46).

Mezníky kariéry

Hodonín, 1962 Slovan Bratislava, 1974 odchod do emigrace a Toronto Torros, 1976 Birmingham Bulls, 1977 Detroit Red Wings, 1982 New York Rangers a St. Louis Blues.

Za Velkou louží hráli naši hokejisté poprvé roku 1960. Pozvání přišlo už o tři roky dříve, ale politická vrchnost rozhodla, že je bude možné přijmout teprve potom, co se tam první podívá sborná komanda Sovětského svazu. Nelze přece předbíhat velký vzor… Uvolnila se tak cesta Rusům a zkušenosti ze zaoceánského zájezdu jim ještě víc upevnily mocenské pozice v hokejové Evropě. Turné do země javorového listu, navazující na olympijský turnaj roku 1960 ve Squaw Valley, bylo naší první zkušeností s kanadským hokejem na jeho úzkých kluzištích. To pravé ovoce začaly nést až pravidelné výpravy uprostřed 60. let; první odstartovala z Ruzyně v adventním čase roku 1963. Mezi dvaceti hráči, kteří odletěli do jámy lvové, byl i devatenáctiletý vysoký a ideálně stavěný střední útočník Slovanu Bratislava Václav Nedomanský.

Vyrostl na hodonínském ledě a brzy se o něm mezi hokejovými odborníky po celé zemi začalo mluvit jako o velkém příslibu. Když odmaturoval, přišla vhodná chvíle, aby si vybral nové působiště. Nejpříhodnější šancí pro talentovaného Moravana bylo Brno se svou širokou nabídkou vysokých škol a týmem hokejových profesorů, kterému fanoušci říkali Kometa. Václav ale chtěl studovat tělesnou výchovu a před vzdálenou Prahou dal přednost slovenské metropoli, do které je ze Slovácka jen skok.

Zájezd do Spojených států a Kanady, kterému se co do prospěšnosti pro náš hokej nemohla žádná jiná možnost ani zdaleka rovnat, se opakoval ještě třikrát v nepřetržité řadě; s ohledem na termínovou tíseň vynechal olympijskou sezonu 1967 – 68, ale v následujících letech se uskutečnil ještě dvakrát. Teprve potom rok od roku se upevňující husákovská „normalizace“ našla dost kuráže, aby skoncovalo s tak nevhodnou družbou. Američtí a kanadští experti po celou tu dobu pozorně sledovali i naše další hráče, ale málo platné, nejvíc jim do oka padl urostlý útočník, vybavený excelentní technikou a vypalující tvrdé projektily. To byl centr podle jejich gusta! Novináři mu přišili přezdívku „Big Nedo“ a netajili se názorem, že hráč takového formátu by – dostat příležitost – patřil k celebritám zbožňované NHL. O jejich zájmu se psalo i u nás – opatrně (ostatně tu v té době vládla tuhá předběžná cenzura, které hned tak něco neuteklo), ale přece.

Když se později hráčem národního mužstva stal i Richard Farda, bydleli ti dva často na zájezdech spolu a donekonečna rozvíjeli představy, jak by bylo krásné zahrát si v NHL. Poznenáhlu se rodilo rozhodnutí, které dozrálo roku 1974: Vašek se i s rodinou nevrátil z dovolené ve Španělsku a s Ríšou, který udělal totéž, se pak sešel v Torontu. Když o dva roky později jeho někdejší reprezentační spoluhráči v průběhu prvního ročníku kanadského poháru zavítali i do Toronta, zašli za „Nedem“ na návštěvu. Režimní „očka“, provázející každou takovou výpravu, to pozorně monitorovala, ale to bylo tak všechno, co se s tím dalo dělat. Pokusy totalitní moci přimět některého z hráčů, aby odsoudil „zrádného emigranta“, skončily fiaskem.

Po třech letech tvrdé práce a trpělivého čekání se Vaškovi konečně splnil i sen o NHL. Rudá křídla z Detroitu sice v té době zůstávala dost dlužna slavné tradici, ale on své pověsti rozhodně ne. Jestliže předtím ve WHA nastřílel ve 252 zápasech 141 branek, ani v tvrdší konkurenci ligy lig se rozhodně neztratil. V pěti sezonách za Red Wings a v šesté, v níž rozdělil své služby mezi St. Louis Blues a New York Rangers, nastřílel ve 428 zápasech 125 gólů a připsal si 161 asistencí. Svými výkony nepochybně otevřel bránu do NHL i dalším českým a slovenským hokejistům. Můžeme jen hádat, do jaké výše by za jiných okolností dostoupaly jeho účty z domácí ligy a ze státní reprezentace…