* 17. 5. 1936 v Břilici u Třeboně
ÚTOČNÍK, TRENÉR
Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.
Trenér (spolu s L. Bukačem) mistrů světa 1985 a držitelů stříbra ze ZOH 1984, účastník ZOH 1980 (s K. Gutem a Bukačem), dále s L. Bukačem účast MS 1981, 1982, 1983.
jako hráč 169 utkání a 33 gólů v letech 1959 – 1967; mistrovské tituly jako asistent trenéra 1967, 1968, 1969, 1970, 1971,1972, 1974, 1982, jako trenér 1983, 1984 a 1985.
hráč 1951 Moravská Třebová, 1954 PDA Radobýl (později Dukla) Litoměřice, 1959 Sparta Praha, 1964 Dukla Jihlava (do roku 1967), 1965 asistent trenéra, 1982 hlavní trenér, současně 1980 národní mužstvo spolu s K. Gutem a L. Bukačem, 1981 asistent trenéra Bukače (do roku 1985) 1987 Kloten, 1988 národní mužstvo s Pavlem Wohlem, 1990 s Josefem Horešovským, 1991 sportovní ředitel a manažer reprezentace (do roku 1998).
Bylo mu jedenáct let, když mu zemřel otec. Rodinného hospodářství se ujal starší bratr. Standa byl hlava otevřená, a tak ho přihlásili na vojenské gymnázium v Moravské Třebové. Tam se začal víc věnovat hokeji. Jeho další kroky řídila armáda; po maturitě nejprve na ženijní učiliště. Litoměřičtí vojáci měli dobré mužstvo a on v něm brzy patřil k nejlepším. Postoupili do II. ligy, později dokonce do nejvyšší soutěže, ale bez něho – sám si ji však zahrál už o dva roky dříve. Nadřízení poznali, že jeho životním posláním je sport a roku 1959 ho převeleli do Prahy ke studiu na Institutu (pozdější fakultě) tělesné výchovy a sportu. Protože v hlavním městě nebyl v té době žádný vojenský hokejový tým, povolili mu hrát za Spartu. V lize se neztratil, na pravém křídle třetího útoku patřil k osvědčeným dělníkům ledu.
Když obhájil diplomovou práci na téma intervalového tréninku hokejistů a úspěšně složil závěrečné zkoušky, vedl ho další rozkaz do Jihlavy. Stal se „mladším trenérem“ (tak tehdy byli podle sovětského vzoru označováni asistenti) Jaroslava Pitnera v Jihlavě. Ještě nějaký čas hrával a obdobně jako ve Spartě plnil i v Dukle hlavně obranářské úkoly, ale jeho hlavním posláním bylo starat se o fyzickou kondici hráčů. Základem se stala tvrdá letní příprava, jakou žádný náš tým do té doby nepoznal. Její součástí byly i pověstné cyklistické etapové jízdy, kterým se začalo přezdívat „Tour de Dukla“. Mladí hokejisté v uniformách na ty galeje mnohdy žehrali, ale záhy jim došlo, jak blahodárný vliv mají na jejich hráčský vzestup.
Pitner brzy rozpoznal, co v jeho spolupracovníkovi vězí. „Nechal Neveselému volnou ruku při koučování. Nechal mu i taktovku v tréninkové přípravě, v létě i v zimě. Při utkáních Dukly usedl vzadu na střídačce a s jogínsky klidnou tváří mu občas podal pomocnou ruku,“ popsal jejich součinnost Zdeněk Žurman v knize Dukla mezi mantinely. „O přestávce si pak spolu vyměnili názory, někdy se i hádali, ale za konečným rozhodnutím stáli společně. A Dukla pod jejich vedením kráčela od jednoho mistrovského titulu k druhému. Tajemství jejich spolupráce spočívalo ve vzájemné důvěře, v uznávání kvalit toho druhého.“ Po boku Jaroslav Pitnera dozrál Stanislav Neveselý v trenéra mimořádných kvalit.
Podobně jako v Jihlavě to později fungovalo, když se stal spolupracovníkem Luďka Bukače u národního mužstva. To stálo před obtížnou, ale nutnou generační přestavbou. Řada hráčů skvělé generace 70. let se už rozloučila s reprezentačním dresem. Jejich potenciálním nástupcům nechyběly ambice ani potřebná bojovnost, byli sebevědomí, draví – ale v nejednom případě na štíru s potřebnou sebekázní. Oba trenéři vypracovali dlouhodobý plán, podle kterého mělo mužstvo dozrát k hrám pěti kruhů 1984. Netajili, že konečným cílem jejich mise je zlato. V každém případě měli v úmyslu po návratu z turnaje předat pomyslný štafetový kolík jiným. Své vykonali: z olympijského Sarajeva se mužstvo vrátilo se ctí a zaslouženým stříbrem. Dějištěm příštího světového šampionátu však byla Praha! Hokejová generalita došla k správnému závěru, že za takových okolností se nepřepřahá.
Oba trenéři to uznali, ale za rok a dva měsíce, které dělily Prahu od Sarajeva, jim přibyly vrásky. Nicméně věřili jeden druhému i každý sám sobě, věřili těm hráčům, kteří si pod drtivým tlakem nebývale tvrdého tréninku dokázali sáhnout až na dno psychických i fyzických sil. Nebylo snadné přesvědčit vedení o správnosti nominace. Herní systém turnaje byl vskutku podivný. Základní skupina osmi týmů byla mistrovstvím Evropy – včetně zápasů Kanaďanů a Američanů. O světovém titulu měla rozhodnout čtverylka nejlepších, do které se předchozí výsledky nezapočítávaly. Trenérům radili, ať se soustředí na dosažení evropského prvenství. Odmítli – chtěli vyhrát pohár mistrů světa. Věřil jim málokdo, ale nakonec přesvědčili všechny. Pohár zůstal v Praze!