STANISLAV NEVESELÝ

* 17. 5. 1936 v Břilici u Třeboně

ÚTOČNÍK, TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Trenér (spolu s L. Bukačem) mistrů světa 1985 a držitelů stříbra ze ZOH 1984, účastník ZOH 1980 (s K. Gutem a Bukačem), dále s L. Bukačem účast MS 1981, 1982, 1983.

V lize

jako hráč 169 utkání a 33 gólů v letech 1959 – 1967; mistrovské tituly jako asistent trenéra 1967, 1968, 1969, 1970, 1971,1972, 1974, 1982, jako trenér 1983, 1984 a 1985.

Mezníky kariéry

hráč 1951 Moravská Třebová, 1954 PDA Radobýl (později Dukla) Litoměřice, 1959 Sparta Praha, 1964 Dukla Jihlava (do roku 1967), 1965 asistent trenéra, 1982 hlavní trenér, současně 1980 národní mužstvo spolu s K. Gutem a L. Bukačem, 1981 asistent trenéra Bukače (do roku 1985) 1987 Kloten, 1988 národní mužstvo s Pavlem Wohlem, 1990 s Josefem Horešovským, 1991 sportovní ředitel a manažer reprezentace (do roku 1998).

Bylo mu jedenáct let, když mu zemřel otec. Rodinného hospodářství se ujal starší bratr. Standa byl hlava otevřená, a tak ho přihlásili na vojenské gymnázium v Moravské Třebové. Tam se začal víc věnovat hokeji. Jeho další kroky řídila armáda; po maturitě nejprve na ženijní učiliště. Litoměřičtí vojáci měli dobré mužstvo a on v něm brzy patřil k nejlepším. Postoupili do II. ligy, později dokonce do nejvyšší soutěže, ale bez něho – sám si ji však zahrál už o dva roky dříve. Nadřízení poznali, že jeho životním posláním je sport a roku 1959 ho převeleli do Prahy ke studiu na Institutu (pozdější fakultě) tělesné výchovy a sportu. Protože v hlavním městě nebyl v té době žádný vojenský hokejový tým, povolili mu hrát za Spartu. V lize se neztratil, na pravém křídle třetího útoku patřil k osvědčeným dělníkům ledu.

Když obhájil diplomovou práci na téma intervalového tréninku hokejistů a úspěšně složil závěrečné zkoušky, vedl ho další rozkaz do Jihlavy. Stal se „mladším trenérem“ (tak tehdy byli podle sovětského vzoru označováni asistenti) Jaroslava Pitnera v Jihlavě. Ještě nějaký čas hrával a obdobně jako ve Spartě plnil i v Dukle hlavně obranářské úkoly, ale jeho hlavním posláním bylo starat se o fyzickou kondici hráčů. Základem se stala tvrdá letní příprava, jakou žádný náš tým do té doby nepoznal. Její součástí byly i pověstné cyklistické etapové jízdy, kterým se začalo přezdívat „Tour de Dukla“. Mladí hokejisté v uniformách na ty galeje mnohdy žehrali, ale záhy jim došlo, jak blahodárný vliv mají na jejich hráčský vzestup.

Pitner brzy rozpoznal, co v jeho spolupracovníkovi vězí. „Nechal Neveselému volnou ruku při koučování. Nechal mu i taktovku v tréninkové přípravě, v létě i v zimě. Při utkáních Dukly usedl vzadu na střídačce a s jogínsky klidnou tváří mu občas podal pomocnou ruku,“ popsal jejich součinnost Zdeněk Žurman v knize Dukla mezi mantinely. „O přestávce si pak spolu vyměnili názory, někdy se i hádali, ale za konečným rozhodnutím stáli společně. A Dukla pod jejich vedením kráčela od jednoho mistrovského titulu k druhému. Tajemství jejich spolupráce spočívalo ve vzájemné důvěře, v uznávání kvalit toho druhého.“ Po boku Jaroslav Pitnera dozrál Stanislav Neveselý v trenéra mimořádných kvalit.

Podobně jako v Jihlavě to později fungovalo, když se stal spolupracovníkem Luďka Bukače u národního mužstva. To stálo před obtížnou, ale nutnou generační přestavbou. Řada hráčů skvělé generace 70. let se už rozloučila s reprezentačním dresem. Jejich potenciálním nástupcům nechyběly ambice ani potřebná bojovnost, byli sebevědomí, draví – ale v nejednom případě na štíru s potřebnou sebekázní. Oba trenéři vypracovali dlouhodobý plán, podle kterého mělo mužstvo dozrát k hrám pěti kruhů 1984. Netajili, že konečným cílem jejich mise je zlato. V každém případě měli v úmyslu po návratu z turnaje předat pomyslný štafetový kolík jiným. Své vykonali: z olympijského Sarajeva se mužstvo vrátilo se ctí a zaslouženým stříbrem. Dějištěm příštího světového šampionátu však byla Praha! Hokejová generalita došla k správnému závěru, že za takových okolností se nepřepřahá.

Oba trenéři to uznali, ale za rok a dva měsíce, které dělily Prahu od Sarajeva, jim přibyly vrásky. Nicméně věřili jeden druhému i každý sám sobě, věřili těm hráčům, kteří si pod drtivým tlakem nebývale tvrdého tréninku dokázali sáhnout až na dno psychických i fyzických sil. Nebylo snadné přesvědčit vedení o správnosti nominace. Herní systém turnaje byl vskutku podivný. Základní skupina osmi týmů byla mistrovstvím Evropy – včetně zápasů Kanaďanů a Američanů. O světovém titulu měla rozhodnout čtverylka nejlepších, do které se předchozí výsledky nezapočítávaly. Trenérům radili, ať se soustředí na dosažení evropského prvenství. Odmítli – chtěli vyhrát pohár mistrů světa. Věřil jim málokdo, ale nakonec přesvědčili všechny. Pohár zůstal v Praze!