RUDOLF POTSCH

* 15. 6. 1937 v Brně

OBRÁNCE, TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Mistr Evropy 1961, účastník ZOH - MS 1960 a 1964 a dalších MS 1959, 1961, 1963, 1965 a 1966.

V národním týmu

100 utkání, poprvé 26.1.1958 v Brně proti SSSR (3:6), naposledy 5. 1.1967 ve Winnipegu na turnaji proti USA (8:2); 19 gólů (12 ve svět. soutěžích), první 5. 3. 1969 v Bratislavě na MS proti Švýcarsku (9:0), poslední 19. 11. 1966 v Českých Budějovicích přátelsky proti NDR (11:4).

V lize

365 utkání v letech 1956 – 1969, 138 gólů; mistrovské tituly 1957, 1958, 1960, 1961, 1962, 1963, 1964, 1965 a 1966.

Mezníky kariéry

1952 Královo Pole, 1956 RH / ZKL Brno, 1969 Düsseldorfer RG, 1972 Ingstav Brno (dříve Královo Pole); trenér 1974 Ingstav Brno, 1978 Dukla Trenčín, 1982 Zetor Brno (dříve RH, ZKL), 1987 CZ Bělehrad, 1988 Olomouc, 1993 Freiburg, 1995 Dukla Trenčín, 1999 Kroměříž (do roku 2000).

Příběh urostlého brněnského obránce je dalším v řadě těch, které se začaly psát v Králově Poli. Nezapomenutelný trenér hokejové mládeže Antonín Haukvic tam vypiplal partu, která v letech 1953 – 1955 třikrát po sobě (poprvé v mladší kategorii) vybojovala vavříny dorosteneckého mistrovství republiky. Byli v ní tři pozdější reprezentanti: v prvním útoku hráli Josef Barta a Zdeněk Kepák, ale nejvíc z celého týmu vyčníval (a nejenom svou tělesnou výškou) Rudolf Potsch. Později se všichni tři znovu sešli v jednom klubovém dresu – v Kometě. Barta jej poprvé oblékl roku 1963, Kepák o dva roky dříve, ale Rudla už v devatenácti letech.

Působit na ledě po boku Jana Kaspera a za útočníky, jakými byli Vlastimil Bubník, Václav Pantůček, Bronislav Danda nebo František Vaněk, byla veliká škola. Učil se rychle. Díky tomu prošel už ve dvaceti letech reprezentačním křtem. Zkoušku zralosti složil s vyznamenáním na světovém šampionátu v roce 1959. Pátek 13. března byl pro náš tým hned třikrát smolný. V průběhu druhé třetiny se už podruhé v turnaji zranil František Tikal a nedlouho po něm i Stanislav Bacílek. V druhé polovině po všech stránkách nevydařeného zápasu už náš tým hrál pouze s třemi beky. Po prohře 2:4 už jej podle všeobecného mínění mohla čekat jen bramborová medaile – vždyť posledním soupeřem byli Kanaďané, kteří do té chvíle nikomu nedarovali ani bodík a chtěli to dotáhnout až do konce, i když proti našim nastupovali už jako jistí šampioni. Jenže narazili na tým, který se s nepříznivými vyhlídkami rozhodně nemínil smířit, i když znovu mohl točit jen tři obránce. Po první třetině vedl 2:0 – a mohlo to být i víc. Ve druhé se javorovým listům podařilo snížit, ale v předposlední minutě této části hry to byl právě Potsch, kdo příklepem ze své parkety nezadržitelně poslal puk za záda Gordona Bella. Gól padl v pravou chvíli. Díky němu odcházel tým v modrých dresech s bíločervenými klíny na ramenou do šatny s dvougólovým náskokem. A s tím už pak Kanaďané nic nenadělali. V neposlední řadě díky trojici obránců, z nichž kapitán mužstva Karel Gut hrál už na svěm devátém šampionátu, Jan Kasper na pátém – ale Rudolf Potsch se ve světové soutěži teprve okřesával. Díky vítězství 5:3 nad mistry světa to byla nezapomenutelná premiéra!

Nejvýše dosáhl dva roky poté na mistrovství ve Švýcarsku. Vinou souhry nepříznivých okolností tam mužstvo odjelo v notně záplatované sestavě, bez tří nejzkušenějších obránců Guta, Tikala a Bacílka. Právě složení obrany vzbuzovalo největší obavy. Ti, kdo se přišli s týmem rozloučit na letiště, říkali zcela vážně, bez špetky ironie: „Hlavně, kluci, vyklepněte v tom prvním zápase Finy. Pak už budete mít alespoň páté místo jisté.“ Domů se ale vrátilo mužstvo, které žádný ze sedmi soupeřů nedokázal porazit. Které poprvé historii vzájemných soubojů ve světové soutěži porazilo Rusy (6:4), s mistry světa z Kanady se po naprosto vyrovnané partii rozešlo s remízou (1:1) a poprvé po dvanácti letech získalo titul mistrů Evropy. Trenér Zdeněk Andršt ve svém rozboru pochválil i dobrou hru obránců. O Potschovi napsal: „Podal po celý turnaj vyrovnaný výkon. Hrál tvrdě s dobrým využíváním hry na tělo. Dokáže dobře uplatnit své technické vlastnosti i k rychlému zaútočení, zejména se v tomto směru uplatňoval při přesilovce. Dovede dobře a tvrdě vystřelit od modré čáry.“

Na svých prvních dvou světových turnajích dal vždy po třech gólech. Tentokrát poprvé (ale také naposledy) vyšel střelecky naprázdno. Že to bylo jen shodou smolných okolností, dokládá nejlépe jeho 134 gólů v lize. Ale všechny své reprezentační trefy by byl vyměnil za jeden gól navíc, který tehdy v jedenašedesátém jeho mužstvo dalo Kanaďanům. Náš hokej si na světové prvenství musel počkat ještě jedenáct dlouhých let…