RUDOLF BAŤA

* 4. 9. 1927 ve Zlíně

ROZHODČÍ, FUNKCIONÁŘ

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 17. 4. 2009.

V roli rozhodčího účastník ZOH 1972 a 1976 a MS 1967, 1969, 1970, 1971, 1973 a 1975.

V lize

228 utkání s píšťalkou v letech 1963 – 1977, z toho 177 jako hlavní v systému tří rozhodčích.

Mezníky kariéry

1935 hráč SK Letná a později SK Baťa Zlín, 1959 rozhodčí, 1963 mezinárodní rozhodčí (do roku 1977).

Ve sportu, zejména v tom vrcholovém, je všeho do času. Rozhodčí to dokonce mají přesně limitované. Když se ing. Rudolf Baťa potkal s Abrahámem a musel tedy jednou provždy odložit píšťalku, mohl se vykázat bezmála devíti stovkami hokejových zápasů, ve kterých vystoupil v té mimořádně odpovědné a často ještě více nevděčné roli. V době, kdy pískal ligu, ho hráči respektovali jako snad nikoho jiného. Dokázal je zvládnout i v těch nejvypjatějších chvílích, vybičovaných obrovským tlakem pekelného kotle tribun. Prostě to s hokejisty uměl. Věděli, že slevy nedává ani nejuctívanějším borcům. Fauloval jsi, tak upaluj za katr! Nějaké to slovíčko nemusím v tom rámusu jako slyšet, ale musíš znát meze. A že Rudolf Baťa platil i na vyhlášené bouřliváky, nejlépe dokládá „Souškova“ vzpomínka na sousední stránce. Patřil k nejpozoruhodnějším, protože celoživotním hokejovým a fotbalovým obojživelníkům. Ve městě svého velkého jmenovce v mládí čile proháněl puk i míč. Když později přesídlil do Prahy, pracoval v Lokomotivce ČKD Sokolovo, která se už roku 1951 stala patronkou Sparty. Kdykoli řídil utkání, ve kterém hráli její hokejisté, a fanouškům soupeře se mohlo třeba jenom zdát, že Pražanům trochu připískl (kdo chodí na hokej nebo na fotbal, dobře ví, jak snadno se takové podezření rodí), bylo nasnadě, aby ho obvinili ze zaujatosti na základě prastaré poučky „koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“ Je příznačné, že Rudolfa Baťu z toho nikdo nepodezříval. Neomylný nebyl, to není nikdo, dokonce ani Svatý otec v Římě, ale byl znám jako „Mr. Fair play“.

Už před ním se řada našich rozhodčích prosadila i na mezinárodním ledě. Z éry první republiky připomeňme třeba bývalé známé hráče, sparťana ing. Reisenzahna (hokejisté mu roztomilým překladem jeho jména přezdívali „Cestovní zub“) nebo slávistu Jana Krásla, který dokonce sedmnáctkrát oblékl dres národního mužstva, také na evropských šampionátech v letech 1926 a 1927, na zimní olympiádě 1928 a na prvním samostatném světovém šampionátu roku 1930. Po osvobození pak přišel čas třeba Ladislava Tenczy, Quido Addamce, později Dr. Vladimíra Šubrta… Ale Baťa byl jen jeden. Z jeho 242 zápasů na mezinárodní scéně hruba polovina – 120 měla mezistátní charakter. Na přelomu 60. a 70. let patřil k nejznámějším postavám světových soutěží.

Vrcholem jeho působení v černobíle pruhovaném svetru byla památná Série století, řada po celé severní polokouli medializovaných vysoce prestižních střetnutí hvězd NHL a sovětské sborné na konci léta roku 1972. Podle původních představ měl řídit jen dva z těchto zápasů, ale jako jediný evropský sudí obstál v očích profesionálů ze zámoří. Po skončení série soudcoval pak také jejich zápas s našimi mistry světa na ledě pražské haly v Holešovicích (3:3, když Kanaďané vyrovnali gólem v 56. sekundě 59. minuty). Při utkáních v Moskvě byli hokejoví vyslanci zaoceánské superligy hrubě nespokojení zejména s německými píšťalkami. Sami požádali o naše rozhodčí – a hned o tři. Historickou pražskou konfrontaci tak řídili na čarách rozhodčí Filip s Pražákem a jako hlavní – kdo jiný než Baťa?

Rozhodčí musí mít pro strach uděláno. S tím nemíval problémy. Z kanadských profíků na něho ale přece jen maličko padla hrůza. Ne na ledě, ale při letu z Moskvy do Prahy. Byli – no, řekněme nestřízliví. Někteří dokonce velmi.

Ale zpátky k jeho celoživotnímu obojživelnictví: když pověsil píšťalku a brusle na hřebíček, vrhl se po hlavě do funkcionářské práce – ve fotbalu. Roku 1978 se stal vedoucím sekretářem fotbalového svazu. Od té doby absolvoval desítky náročných diplomatických misí ve službách svazu i Sparty. A kolik vedl zahraničních výprav reprezentačních výběrů všech stupňů? Přes svůj úctyhodný věk je to neustále muž v povětří. Kdo by ho bez předběžné domluvy hledal v jeho kanceláři na letenském stadionu, mohl by snadno zjistit, že je právě třeba v Ženevě…