ROBERT REICHEL

* 25. 6. 1971 v Litvínově

ÚTOČNÍK

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Držitel zlaté medaile ze ZOH 1998, mistr světa 1996, 2000 a 2001, účastník ZOH 2002 a MS 1990, 1991, 1992, 1997, 1998 a 2003; člen Klubu hokejových střelců (286 gólů).

V národním týmu

156 utkání, poprvé 2. 11. 1989 v Praze přátelsky proti SSSR 1:2, naposledy 11. 9. 2004 v Torontu ve Světovém poháru proti Kanadě (3:4); 45 gólů (23 ve svět. soutěžích), první 2. 4. 1990 v Jyväskylä proti Finům (3:3), poslední 10. 5. 2003 v Helsinkách na MS proti Slovensku (2:4).

V lize

430 utkání v 9 sezonách, 211 gólů.

Mezníky kariéry

Litvínov, 1990 Calgary Flames, 1995 Frankfurt, 1996 Calgary Flames, 1996 New York Islanders, 1998 – 99 část sezony Phoenix Coyotes, 2001 Toronto Maple Leafs, 2004 Litvínov (do roku 2008).

Mít tak stroj času, který by dokázal překlenout vzdálenosti mezi generacemi! Zkusme si představit, že všem velikánům českého hokeje, kteří vyrostli na litvínovském ledě, by bylo v dohodnutém čase tak něco mezi pětadvaceti a třiceti lety – Ivanu Hlinkovi bychom mohli povolit i pár roků navíc. To by bylo mužstvo – jako zvon! V brance třeba Marek Pinc, v obraně z hráčů uvedených do Síně slávy Jiří Bubla, Arnold Kadlec, a dále Jiří Šlégr, Petr Svoboda a za další bývalé reprezentanty ještě alespoň Jan Vopat mladší. V útocích Martin Ručinský, Robert Lang, Josef Beránek mladší, Vladimír Kýhos mladší, Kamil Kašťák… A to jsme si nechali na konec ty nejlepší: centry! První byl Ivan Hlinka, pak přišel Vladimír Růžička – a do třetice všeho báječného nakonec Robert Reichel. Kdyby na to přišlo, mohl by takový nadčasový litvínovský tým klidně ve své éře jet na světový šampionát. Určitě by tam nepropadl. Vždyť mezi třiadvaceti českými reprezentanty na legendárním Turnaji století o olympijské medaile bylo osm, tedy prakticky třetina hráčů, kteří se sice mezitím všelijak rozběhli po světě, ale svého času oblékali žlutočerné litvínovské dresy. Někteří spolu chodili i do třídy.

Litvínovský roj v jakékoli reprezentační četě nebyl ničím neobvyklým, ale naganská koncentrace byla taková, že nenechala klidně spát jednoho z hokejových rodáků nevelkého, ani ne okresního města chemiků v krušnohorském podhůří. Říkali mu „Alby“; prý si přezdívku přišil sám zálibou v sušenkách albertkách. Na ten důvod si dnes už asi málokdo vzpomene, ale v mezi hokejisty mu nikdo jinak neřekne. Robert Reichel se pošetilými představami o nějakém stroji času určitě nezabýval; snad to smíme usoudit z jeho občasných výroků, že knihy nečte, leda že by byly o hokeji. Ničím nerozptylovanou hokejovou posedlostí je známý odmalička. Je to vůbec svérázný chlapík. A všemi mastmi mazaný. Když se kdysi nenápadně, ale s klidnou, věcnou samozřejmostí zařazoval mezi hráče, jejichž názory sbírají novináři, rád říkal na všetečné dotazy: „Kdo jsem já, abych k tomu něco říkal? Mohu vás poprosit – vymyslete si, co bych tak asi mohl říci, vy už budete vědět nejlíp…“ Působilo to prostince, ale bylo to chytré. Přespříliš ctižádostiví mládenci občas něco plácli a nadělali si potíže. Ctižádostivý byl taky, a víc než oni, to dokázal celou svou kariérou. Ale rozvážnější. Na bruslích a s hokejkou uměl už od klukovských let všechno, co další příští hvězdy. A uměl víc: hospodařit s těmi dary, pracovat na sobě podle svých předpokladů, které znal nejlépe sám, a podle vlastní hlavy.

A tenhle „Alby“ kudy chodil, tudy hlásal, že po světě rozběhnutí Litvínováci si jednou musí dát sraz v rodném městě, vletět do ligy jako útok kavalérii a vypálit těm bohatším a nafoukanějším rybník. Což o to, nápad je to hezký, Výsledky by mohly být zajímavé. Jenže i on už ví, že uskutečnění není z tohoto současného světa, ve kterém jsou na prvním místě vždy velké peníze – ledaže by před nimi dostaly přednost peníze ještě větší. „Alby“ není snílek. Sám své záležitosti třeba v NHL řešil realisticky, a co je hlavní, po svém. Netajil, že si tam šel vydělat peníze. Ale neskrýval ani sebevědomí špičkového sólisty (samozřejmě ne ve smyslu, že by nikomu nepůjčil puk), který chce, aby se s ním nezacházelo jako s členem komparsu. „Fajn, jsem z Evropy. Jestli se vám to nelíbí, mohu se tam vrátit.“ A to také udělal. Ne proto, že by na ty borce kolem sebe nestačil.

Proč se tu nezabýváme raději třeba jeho jedinečnou střelbou příklepem? Protože jeho příběh nabízí příležitost, zamyslet se nad tím, jak se z řady talentovaných mládenců, kteří umí s pukem všelijaké frajkumšty, než se kdo naděje jeden promění v přirozeného lídra, kterého ti ostatní samozřejmě berou. A jsme zpátky u tří litvínovských centrů. Hlinka, Růžička, Reichel. Jak se ta jména rýmují?