RICHARD FARDA

* 8. 11. 1945 v Brně

STŘEDNÍ ÚTOČNÍK, TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Mistr světa 1972, stříbro ze ZOH-MS 1972, mistr Evropy 1971 a 1972, účastník MS 1969, 1970, 1973, 1974.

V národním týmu

149 utkání, poprvé 8. 4. 1966 v Chemnitzu (Karl- -Marx-Stadtu) proti NDR (9:3), naposledy 18. 4. 1974 v Helsinkách na MS proti SSSR (1:3); 49 gólů (16 ve svět. soutěžích), první v premiérovém střetnutí, poslední 8. 4. 1974 v Helsinkách na MS proti NDR (8:0).

V lize

385 utkání v letech 1962 – 1974, 179 gólů; mistr. titul 1966.

Mezníky kariéry

Zbrojovka Brno (Spartak ZJŠ), 1962 liga, 1963 Dukla Jihlava, 1965 ZKL / Zetor Brno, 1974 ochod do emigrace, Toronto Torros, 1976 Birmingham Bulls, 1977 Ženeva, 1978 Zürcher SC, 1982 hrající trenér v nižších soutěžích ve Švýcarsku, 1989 trenér Kaufberen, 1990 nižší soutěže ve Švýcarsku, 1994 Slavia Praha, 1999 Havířov, 2001 Plzeň, 2003 Karlovy Vary, 2004 Dukla Jihlava, 2005 Osvětim, 2006 – 07 Sterzinger.

Eduard Farda byl už ve třicátých letech známou postavou brněnského sportu. Fotbal hrát profesionálně za ligový SK Židenice, v klubu zároveň patřil i k nejlepším hokejistům. Proto ho roku 1947 poslali do Bucknova trenérského kurzu na Štvanici. Pět let poté byl jako trenér Zbrojovky povolán k národnímu mužstvu; to však bylo po smrti sovětského diktátora Stalina a totalitního prezidenta Klementa Gottwalda po čtyřech utkáních odvoláno z rozehraného světového šampionátu. Roku 1954 se na jednu sezonu stal prvním trenérem nově vytvořeného brněnského týmu Rudé hvězdy. K reprezentaci se vrátil roku 1959. Spolu s Ladislavem Horským vybral a připravil mužstvo pro turnaj Zimních olympijských her v kalifornském Squaw Valley, na který pak navázalo šest zápasů na kanadském ledě.

Překážky, které musel zmáhat v sezoně 1960 – 61, mu určitě nikdo nezáviděl. Tým, pronikavě oslabený tresty i zraněními řady předpokládaných opor, se v podzimních zkouškách se Švédy nepředstavil v příliš dobrém světle. Trenér proto hodně cestoval po ligových stadionech, aby mohl co nejčastěji sledovat vhodné adepty pro světový šampionát. Ve středu 25. ledna 1961 tak shlédl bratislavské utkání Slovanu se Spartou a usedl za volant k návratu do Brna. Na noční silnici mezi Stupavou s Malackami se škodovka střetla s těžkou nákladní tatrou, která v zatáčce vyjela do protisměru. Spolujezdec, rozhodčí Oldřich Bartík, utrpěl jen lehký úraz, ale trenér svým těžkým zraněním podlehl při převozu do nemocnice.

Měl dva syny, Edu a o rok mladšího Ríšu. Oba hráli za dorost Zbrojovky. Táta se občas přišel podívat na jejich zápas nebo trénink, ale jinak si ho v sezoně moc neužili, hokejový trenér býval už v té době běžně třeba dvakrát v týdnu na cestách. Důsledně a přísně ale sledoval jejich školní prospěch a špatné známky trestal zákazy – i pro hokej. Možná i proto se pak na ledě daleko víc prosadil Ríša, který ve škole žádné vážnější problémy neměl… Roku 1963 měl už za sebou premiérový ligový ročník, ale věkem byl stále dorostenec. V té době mívala opavská hala na konci léta vždycky první led v republice, a tak se tam pravidelně odbývala všemožná předsezonní soustředění. Tehdy se tam najednou sjelo reprezentační béčko, juniorka i dorost a došlo i k vzájemným cvičným zápasům. Béčka se právě ujal trenér jihlavské Dukly Jaroslav Pitner. Bystrý dorostenecký centr, který proti B-mužstvu zaskočil i v juniorské sestavě, mu okamžitě padl do oka. Začal ho přemlouvat k předčasnému nástupu vojenské služby. Ríša měl ještě rok do maturity, ale ve Zbrojovce ho v nové sezoně čekala jen II. liga. Nakonec souhlasil s podmínkou, že odmaturuje v Jihlavě. Slíbili mu to, leč nakonec školu dokončil až po návratu do Brna.

V Dukle začali brněnskému benjamínkovi říkat „nejmenší voják Varšavské smlouvy“. Zase až tak malý není, ale hokejisté mají svá vlastní měřítka. Rozhodně však uznávali jeho průbojnost, nebojácnost, odolnost a (když bylo třeba) i patřičnou tvrdost. V tom byl po tátovi, i když jeho fyzické proporce nezdědil. Když dostříhal metr, sáhla po něm Kometa. Brzy se objevil i v reprezentaci, ale na světovém šampionátu až roku 1969. Před pražským MS 1972 příliš nedoufal, že se prosadí; v nominaci bylo pět hráčů, schopných vést útok: kromě něho také Jaroslav Holík, Nedomanský, Hlinka a Kochta. Nakonec si však zahrál i v obou rozhodujících zápasech s Rusy (3:3 a 3:2) a pokaždé přispěl k úspěšnému výsledku jedním gólem!

Nejlépe si ale v národním mužstvu zahrál na MS 1973 a 1974; tehdy ho Karel Gut a Ján Starší postavili mezi Vladimíra Martince a Bohuslava Šťastného, S oběma pardubickými hračičky, vyznávajícími jako on technickou kombinační hru, si okamžitě porozuměl.

Jako trenér přispěl roku 1994 k návratu Slavie do nejvyšší domácí soutěže – po sedmapadesáti letech!