OLDŘICH MACHAČ

* 18. 4. 1946 v Prostějově

OBRÁNCE

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Mistr světa 1972, 1976 a 1977, držitel stříbrných medailí ze ZOH 1968 a 1976, mistr Evropy 1971, 1972, 1976 a 1977; účastník dalších MS v letech 1967, 1969, 1970, 1971, 1973, 1974, 1975 a 1978; člen Síně slávy IIHF.

V národním týmu

293 zápasů, poprvé 19. 11. 1966 v Českých Budějovicích v přátelském utkání proti NDR (11:4), naposledy 14. 5. 1978 v Praze na MS proti SSSR (13); 37 gólů, první 23. 11. 1966 ve Stockholmu přátelsky proti Švédsku (5:3), poslední 12. 5. 1978 v Praze na MS proti Kanadě (3:2).

V lize

490 utkání v letech 1965 – 1978, 109 gólů.

Mezníky kariéry

1957 Prostějov, 1965 Dukla Košice, 1967 Zetor / Kometa Brno, 1978 Roseheim (do roku 1982).

V sedmnácti letech naskočil v rodném městě do II. ligy. Už tenkrát udivoval tvrdými kyčelními bodyčeky. Když ho povolali na vojnu, v Jihlavě usoudili, že ho zatím nepotřebují, a půjčili ho do Košic. Vedení obou Dukel si pláclo, že po roce přejde na Vysočinu, jenže když přišla chvíle k převelení, velitelství tehdejšího Východního vojenského okruhu řeklo ne – a kde byla džentlmenská dohoda lidí od hokeje? To už se o velice nadějného borce z Hané živě zajímali i trenéři reprezentace. V závěru druhé košické sezony viděla Vídeň Oldřichův debut na světovém šampionátu. Když začal před návratem do civilu stříhat metr, byli rázem v pohotovosti všichni prvoligoví lanaři. Košice ho chtěly udržet za každou cenu, ani jihlavský zájem neutuchal – ale „Olinek“ si vybral Brno. Aktuální přezdívka „Oldřich Bohatý“ naznačovala, že v moravské metropoli museli sáhnout hluboko do klubové pokladny… Rozhodně se jim to vyplatilo!

Už od prvních kroků v národním mužstvu vytvořil dvojici s Františkem Pospíšilem, na které nebylo třeba nic měnit, tak dobře se doplňovali. Když se Pospíšil pustil více dopředu, tvrdý a za všech okolností spolehlivý Machač mu kryl záda. „Měl jsem životní štěstí, že nás dali dohromady,“ zaznamenala kniha o Kometě jeho slova o společné dráze s kladenským bekem. „Byl mně oporou, přičemž moje role byla jednodušší. Nečekalo se, že budu tvořit, měl jsem za úkol bránit, rozbíjet, zatímco Franta rozehrávat a tvořit hru.“

Roku 1972 vybrali novináři konečně i jeho spolu s Frantou do obrany all stars. Přestože hrál víc zezadu, Olda nakonec nastřílel v dresu se lvem víc gólů než jeho spoluhráč. I když je zaznamenával většinou „žíněmi“ od modré čáry, dovedl se v pravou chvíli zapojit i do nájezdů na soupeřovu branku. V Brně mohli jen litovat, že do Komety přišel až v době, kdy skvělá plejáda hokejových „profesorů“ začala postupně jeden po druhém opouštět velkou scénu. V prvních čtyřech letech Machačova působení Za Lužánkami dokázal modrobílý tým ještě obsadit třikrát druhé a jednou třetí místo v lize; roku 1971 dokonce vyhrál základní část ligové soutěže a teprve ve finále play off nestačil na vojáky z Vysočiny. Potom však už nastal neodvratný propad do nižších pater tabulky. V sezoně 1976 – 77 z hráčských legend zlaté brněnské éry v týmu zbývali pouze Olda v obraně a veterán Josef Černý v útoku. Už jen průměrné a navíc rozhárané mužstvo skončilo až na předposledním jedenáctém místě – pravda, s víc než bezpečným sedmnáctibodovým předstihem před sestupujícím Zlínem (tehdy pod hlavičkou Gottwaldov). Avšak pouhých jedenáct výher z celkového počtu čtyřiačtyřiceti zápasů, to byla pro, slavnými lety zmlsané, brněnské fanoušky až po okraj naplněná číše bolehlavu! Rok poté si tehdejší Zetor sice polepšil na devátou pozici, jenže pozornější pohled na tabulku prozradí, že od sestupového posledního místa už jej dělil pouhý bod!

Oldřich Machač, po Jiřím Holíkovi tehdy druhý nejčastější hráč ligové historie, se s elitní domácí soutěží rozloučil prohrou 3:9 na českobudějovickém ledě a po druhém místě na MS 1978 definitivně odložil i dres národního mužstva. Jako jeden z mála špičkových hráčů nikdy neokusil trenérský chlebíček. Podle vlastního vyjádření si byl až příliš dobře vědom vznětlivosti, která by mu v tom náročném řemesle byla na překážku. Po návratu ze zahraničních angažmá se začal naplno věnovat obchodní činnosti a hokeji už jen ve funkcionářských rolích – v letech 1990 – 1993 dokonce jako klubový prezident Komety.