MIROSLAV VLACH

* 19. 10. 1935 v Českém Těšíně

LEVÉ KŘÍDLO, TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Mistr Evropy 1961, účastník ZOH-MS 1960 a 1964 a dalších MS 1957, 1958, 1959, 1961 a 1963, kdy byl vyhlášen nejlepším útočníkem šampionátu.

V národním týmu

95 utkání, poprvé 13. 3. 1954 v Praze proti Švýcarsku (7:2), naposledy 31. 12. 1964 v Colorado Springs v turnajovém utkání proti Kanadě (3:3); 71 gólů (46 ve svět. soutěžích), první 13. 12. 1956 v Moskvě proti SSSR (2:2), poslední 5. 2. 1964 v Innsbrucku v utkání ZOH-MS proti USA (7:1).

V lize

239 utkání v letech 1954 – 1967 a 155 gólů.

Mezníky kariéry

1951 OKD (pozdější Baník) Ostrava, 1954 voj. základní služba Křídla vlasti Olomouc, 1955 ÚDA Praha, 1956 Vítkovice (do roku 1967), 1968 Innsbruck, 1972 trenér Vítkovice.

Bezohledná totalita padesátých let zasahovala i do hokejového dění – a nejen justičním zločinem, jehož oběťmi se stali mistři světa. Přivedla na svět i kuriozní příběh týmu, který nesl honosný název Křídla vlasti. Inspirace k vytvoření souboru armádního letectva přišla, jako kdeco v té době, ze Sovětského svazu. V Moskvě měli mistrovský tým Vojenských vzdušných sil v čele s fenomenálním Vsevolodem Bobrovem, pročež byl roku 1952 vytvořen jeho olomoucký protějšek a (jak jinak?) okamžitě zařazen do ligy.

Buďme spravedliví: Křídla vlasti dala příležitost řadě vojáků základní služby, kteří už by se nevešli do sestavy ATK (pozdějšího ÚDA), aby po dva roky v tréninkových možnostech, o jakých tehdy mohli v civilních klubech jen snít, pilovali své hráčské umění. Prošli tudy i budoucí aktéři světových šampionátů: Stanislav Bacílek, Milan Vidlák, Jiří Pokorný, František Schwach – a v neposlední řadě Miroslav Vlach. A jak to s Křídly vlasti bylo dál? Mužstvo, ve kterém někdy chytal, ale hlavně v něm nastoupil svou trenérskou dráhu Jaroslav Pitner, odehrálo tři ligové ročníky – a v každém vystoupilo o něco výše než pražský výběr, zastupující celou armádu. Dokonce mu vyfouklo i vítězství v armádním přeboru. Roku 1954 skončilo v lize třetí hned za mistry ze Sparty a vycházející Kometou, zatímco ÚDA byl až pátý! Určitě to nepřispělo k oblíbenosti leteckého týmu v nejvyšších patrech armádního velení. Ale hlavní důvod k jeho náhlému rozpuštění na samotném prahu sezony 1955 – 56 byl jiný: předtím tak dopadl i jeho velký sovětský vzor! Bylo to už po Stalinově smrti a tým VVS byl oblíbeným dítkem diktátorova syna Vasilije, protekčního generála letectva. Pryč s ním! A pryč i s Křídly vlasti! Ještě by sovětští soudruzi mohli jejich další existenci vzít jako provokaci…

Tehdy nejlepší z nadějných olomouckých mladíků převeleli do ÚDA. Byl mezi nimi i Miroslav Vlach, který už před vojnou debutoval v lize v dresu Baníku Ostrava. Ne, že by v hlavním městě o něho nebyl zájem, to už nebylo žádným tajemstvím, že tu dorůstá křídlo pro světové šampionáty – ale jen dostříhal metr, spěchal zpátky do Ostravy. Už ne do Baníku, který si mezitím zvykl na II. ligu, ale do Vítkovic, jednoho z nejúspěšnějších týmů té éry: druhé místo v letech 1950 i 1951, mistrovský titul 1952, znovu druhá pozice 1953, čtvrtá 1954 a 1956. Jen roku 1955 se mužstvo železáren neprotlačilo do čtyřčlenné finálové skupiny, tehdy je předběhla právě Křídla vlasti a vojín Vlach na tom měl nemalý podíl. Ale co bylo, to bylo, teď je náš!

A Mirek, křídlo nad jiné rychlé pohybem na bruslích i myšlením, s mimořádným citem pro příležitosti k brejkům a jistotou v zakončení, Vítkovicím sloužil poctivě a věrně. S příchodem do klubu odstartovala i jeho reprezentační dráha. Hned na svém premiérovém šampionátu v Moskvě nastřílel devět z našich šestašedesáti gólů, nejvíc z celého týmu! Nejúspěšnější byl pak i roku 1959 v Praze, v následující sezoně v olympijském Squaw Valley – vždy s osmi góly. A jak začal, tak i končil – roku 1964 znovu na hrách pěti kruhů devíti trefami, i tentokrát nejčastější z úspěšných střelců mužstva! Šestačtyřicet gólů ve světových soutěžích – tomu už se tedy říká produktivita! Mimo led byl však ten neúprosný gólový zabiják skromný, řeklo by se, že až plachý chlapík.

Když pozvolna stárnoucí vítkovický tým roku 1960 skončil v ligovém propadlišti a bezprostředně po dohrání soutěže olympijská výprava vyrážela za Velkou louži, pochybovali mnozí, zda Vlach bude v tom správném psychickém rozpoložení. Nemělo by se rychle sáhnout po nějakém jiném levém křídlu? Zvládl to. A místo v reprezentačním týmu si udržel i v druholigové sezoně, která ho pak čekala. Opustit pro svůj prospěch Vítkovice? Ani nápad!