MIROSLAV ŠUBRT

* 16. 7. 1926 ve Vlčí u Loun

FUNKCIONÁŘ, DIPLOMAT

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Člen Síně slávy IIHF; dlouholetý předseda HC Hvězda Praha.

Mezníky kariéry

1953 člen mezinárodní komise tehdejšího československého hokejového ústředí (do roku 1990), 1956 člen předsdnictva sekce ledního hokeje ČSTV, 1969 místopředseda IIHF (do roku 2004); poté čestný předseda po odstoupení.

Od ing. Miroslava Šubrta vede přímá linie proti proudu času až do hokejového dávnověku, k Emilu Procházkovi a jeho dopisu do Paříže, kterým přihlásil náš hokej do rodící se LIHG. Je to úctyhodná, bohatá a poctivá tradice české hokejové diplomacie.

První hokejové krůčky vesnických kluků se kdysi sobě podobaly jako vejce vejci. Jen rybníky, jejich nejčastější dějiště, se od sebe lišily rozměry, polohou i všemožnými názvy: Kuchynka, Kačák, Panský, Horní, Dolní, Přední, Zadní, Knížecí… Jedním mantinelem bývala rybniční hráz, druhým, popřípadě i třetím břehy; čtvrtý nejčastěji chyběl, nebo jej zastoupila hrázička ze shrabaného sněhu. Brankové tyče nahradily kameny, zmrzlé hroudy nebo odložené boty – ale ty jen tehdy, když se mezi „hráči“ našli šťastlivci, kteří se po ledě nehonili na šlajfkách, připevněných k botám, v nichž se chodilo třeba i do školy. Dnes už ne každý ví, co to byly šlajfky, nebo také šroubovky. Říkalo se tak samostatným bruslím, upevňovaným k podešvím a podpatkům bot posuvnými čelistmi; ty se utahovaly a uvolňovaly pomocí trubkového klíče „kličky“. Majitelé bot s bruslemi, do kterých se k závisti ne tak dokonale vybavených spoluhráčů i soupeřů přezouvali až na místě, se na ledě nosili jako pávi – zvláště, když měli pravé hokejové brusle, „kanady“. Ale takových bývalo na vesnických rybnících jako šafránu. Co se holí týče, daly se tam vidět opravdové hokejky, častěji ale polámané trosky náčiní, které ukořistil některý dychtivý kluk, když je odhodil dospělý hráč. Ale když na to přišlo, musel si takový borec vystačit i s obyčejným klackem, „tak akorát“ zahnutým, případně ještě maličko poupraveným šikovnýma klukovskýma rukama. A puk? Když nebyl po ruce ten pravý nebo když zahučel do díry v ledu, museli malí hokejisté vzít zavděk třeba dobře uhnětenou sněhovou koulí – ledovkou, nebo kouskem špalíčku, ulomeným podpatkem, který byl kotouči ještě tak nejpodobnější, tenisákem nebo plným gumovým míčkem. Čas utkání se neměřil. Hrálo se třeba do deseti vítězných gólů či jednoduše dokud bylo na hru aspoň trochu vidět. Vítězný gól se nejednou stal příčinou dramatického sporu, zda může platit, když už je takové šero…

Nějak takhle začínal i Mirek Šubrtů z Vlčí. „Těm našim rybníkářským bitvám až do naprostého úpadu jsme říkali ,kanada’. Přitom jsme tehdy ani kloudně nevěděli, kde opravdová Kanada leží. Tím méně jsem mohl tušit, že se v budoucnu do té hokejové země zaslíbené nejednou podívám, a že v roli hokejového diplomata budu po většinu života objíždět všechny státy, ve kterých se daří té krásné hře,“ vzpomínal hokejový diplomat ing. Miroslav Šubrt. Vzdejme tu v jeho osobě čest všem někdejším aktérům hokejových klání na zamrzlých hladinách vesnických i městských rybníků po celé naší zemi. Není sám, kdo od takových začátků dospěl až do Síně slávy českého hokeje. Nemálo takových se najde i mezi někdejšími slavnými reprezentanty.

Na rybníku se zrodil první předpoklad příští víc než půlstoleté úspěšné činnosti hokejového diplomata ing. Miroslava Šubrta, předpoklad ne sice jediný, ale nezbytný: láska k hokeji. K těm dalším patří jazyková výbava – čím bohatší, tím lepší. Mnohaletá zkušenost z jednání třeba na poli zahraničního obchodu. Schopnost pozorně naslouchat odlišným názorům a vážit každé jejich slovo, ale současně i pevnost v hájení postojů své země. Respekt k hodnotám mezinárodního společenství, do kterého chceme patřit, ale na druhé straně hluboké vlastenectví a schopnost propojovat zájmy obou stran. Nejen tituly mistrů světa – i úcta, které se v členských asociacích, federacích a svazech IIHF těšila práce ing. Miroslava Šubrta, patří do klenotnice českého ledního hokeje.