MIROSLAV KLŮC

* 1. 12. 1922 v Nesuchyni u Rakovníka

STŘEDNÍ ÚTOČNÍK

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 15. 12. 2011.

Účastník MS 1953 a ZOH-MS 1956.

V národním týmu

14 utkání, 8 gólů (4 ve světových soutěžích ), první 14. 1. 1951 v Helsinkách v přátelském utkání proti Finsku (2:0), poslední 3. 2. 1956 v Cortině na ZOH-MS proti Německu (9:3, skóroval dvakrát).

V lize

220 utkání v letech 1951 – 1963, 222 gólů; král ligových střelců 1952 spolu s Oldřichem Seimlem z Vítkovic (26 gólů), 1953 (32), 1955 (25) a 1956 (26).

Mezníky kariéry

1938 HC Nesuchyně, 1948 Chomutov, 1959 Litvínov; hrající kouč 1954 – 1957 Chomutov, 1959 – 1963 Litvínov, trenér 1963 Litvínov, 1964 Lausanne, 1968 Litvínov, 1971 Olimpia Ljubljana a reprezentace Jugoslávie, 1975 vyhledávání talentů pro mládežnické reprezentace (do roku 1978).

Co chybělo, aby po celou svou hokejovou dráhu zůstal věrný rybníku v Nesuchyni? Trénovat tam mohli, jen když pořádně mrzlo. Vlastně pouze v neděli; než se ve všední dny sešli z práce, padla tma… Roku 1946 se stal elévem státních drah a následně traťmistrem v Chomutově. Když tam zahájili stavbu zimního stadionu, začali se do klubu stahovat šikovní hráči zblízka i zdáli. V Nesuchyni museli mít zatraceně šikovnou partu, když odtamtud postupně odešli do Chomutova hned čtyři hráči: tři z nich byli Klůcové, opravdu s kroužkem na „ů“, i když se na něj napořád zapomínalo a zapomíná: bratři Miroslav a Josef v útoku a bratranec Blahouš na beku.

Už na přelomu 40. a 50. let „valcíři“ nejednou překvapili výhrami nad renomovanými soupeři. Když roku 1951 postoupili do ligy, přijela k premiéře Sparta – a vrátila se domů s prohrou, zmíněnou v citátu z chomutovské klubové kroniky na sousední straně. Miroslav sám nastřílel nejlepšímu ligovému gólmanovi Jiřímu Hanzlovi čtyři góly. A ještě hůř bylo Pražanům v odvetě na Štvanici; Severočeši jim zasazovali ránu za ranou až k ponižujícímu debaklu šestigólovým rozdílem! Toho večera dal „jen“ dva góly z osmi, klan Klůců dohromady čtyři.

Kdo se hned ve svém prvním ligovém ročníku stane králem ligových střelců? A kdo to dokáže v dalších čtyřech ročnících třikrát zopakovat? Ale i když si mezistátně Mirek zahrál ještě dřív než v lize, už v sezoně 1950 byl zkoušen ve Finsku a potom i v Moskvě (kupodivu ne v centru, ale v obraně), jako ligový kanonýr byl pak do národního mužstva povoláván spíše výjimečně. Tehdejší stavitelé reprezentace v něm stále viděli ,rybníkáře’ s technickými nedostatky v bruslení i práci s kotoučem. V tom měli pravdu, jak by ne, vždyť k soustavnému tréninku na umělém ledě se poprvé dostal až v sedmadvaceti letech; do té doby pro něho každá sezona znamenala v lepším případě nějakých patnáct zápasů bez tréninku. Měl však i nesporné přednosti, kterými výrazně převyšoval většinu tehdejších hráčů: kromě skálopevné vůle a ojedinělého důvtipu i mimořádnou sílu v rukou, která mu umožňovala vyhrávat osobní souboje s technicky vyzrálejšími hokejisty a vypalovat rány, proti kterým byli i prvotřídní brankáři bezmocní.

Velkých mezinárodních soutěží se zúčastnil jen dvakrát. Roku 1953 hrál na světovém šampionátu, na kterém chyběli zaoceánští hokejisté; navíc mužstvo po úmrtích sovětského diktátora Stalina a našeho totalitního prezidenta Gottwalda po sehrání čtyř zápasů ze soutěže odstoupilo. Ve druhém případě byl roku 1956 ještě spolu s dalšími dvěma hráči na poslední chvíli přeřazen z druhé garnitury reprezentace do olympijského týmu pro Cortinu. Političtí funkcionáři tehdy nekompetentně zasahovali do příprav a nominace trenéra Bouzka a dopustili se přitom řady neomluvitelných chyb. A když se mužstvu pod vlajkou s pěti kruhy nedařilo, hledali viníky všude jinde, než ve vlastních neuvážených rozhodnutích. Samotná Klůcova nominace chybou nebyla; její způsob ano. On sám nemohl v Cortině nic zachránit a nic také nepokazil. Později už nikdy žádnou příležitost nedostal.

Od roku 1954 byl v Chomutově a později i v Litvínově, který posílil při jeho vstupu do ligy, hrajícím koučem. Vedl spoluhráče dobře a dál střílel gól za gólem. Autor této knihy byl v sezoně 1959 – 60 v Litvínově (tehdy ještě pod širým nebem) přítomen ligovému duelu domácích se Spartou. Po celý večer hustě sněžilo, bílé nadělení muselo být odklízeno i v průběhu jednotlivých třetin. Pražané dokázali třikrát doslova dotlačit napadaným sněhem puk do branky Severočechů a vyhráli, ale jen o gól. Miroslav Klůc vypaloval ze závějí pumelici za pumelicí jako kdyby se nechumelilo – a dvakrát z dálky prostřelil výtečného Záhorského! Byl to vynikající, osobitý hráč. Jen ho někteří nedokázali zarovnat do žádné škatulky…