MIROSLAV DVOŘÁK

* 11. 10. 1951 v Hluboké n. Vlt.

OBRÁNCE

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Mistr světa 1976 a 1977, držitel stříbrné medaile ze ZOH 1976, mistr Evropy 1976 a 1977, účastník ZOH 1980 a dalších MS 1974, 1975, 1978, 1979, 1981, 1982 a 1983.

V národním týmu

231 utkání, poprvé 13. 11. 1973 ve Weisswasseru proti NDR, (2:3), naposledy 2. 5. 1983 v Mnichově na MS proti Švédsku (4:1); 14 gólů (4 ve svět. soutěžích), první 13. 12. 1973 v Hradci Králové proti NDR (6:2), poslední 14. 4. 1981 v Göteborgu na MS proti SRN (6:2).

V lize

509 utkání a 79 gólů v letech 1969 – 1982; mistrovský titul 1974.

Mezníky kariéry

1959 Hluboká, 1965 České Budějovice, 1972 Dukla Jihlava, 1974 České Budějovice, 1982 Philadelphia Flyers, 1985 Kassel, později Essen, 1988 České Budějovice, 1990 trenér (do 1992).

„V českobudějovickém dresu se stále více drali do popředí Miroslav Dvořák a Jaroslav Pouzar, borci původem z venkovských rybníků, kteří svým fyzickým fondem, houževnatostí a hokejovou genialitou dotáhli ligový tým ke všem úspěchům v letech sedmdesátých a na počátku let osmdesátých, vypracovali se mezi hlavní opory reprezentačního celku a po třicítce dovedli úspěšně konkurovat zámořským profesionálům,“ napsal Ladislav Lhota v knize Velký příběh českobudějovického hokeje.

Kapitola o zmíněných letech nese příznačný název Éra Dvořáka a Pouzara. Ti dva byli stejně staří, když nebudeme klást na váhu dva měsíce a nějaký ten den, o které přišel dřív na svět Miroslav Dvořák. Sešli se v dorostu Motoru a společně s dalšími členy mužstva se radovali z vítězství na mezinárodním mládežnickém turnaji v Innsbrucku. Brzy z nich byli velcí kamarádi. Spojovala je rybníkářská houževnatost. A nakonec je ještě víc sblížilo společné čekání na pokyn, že mají sbalit kufry na cestu za profesionálním chlebíčkem v NHL. Vysedávali spolu u Dvořáků u telefonu, dokud nepřišla zpráva, že Mirda se má hlásit ve Filadelfii a Jarda ještě o pěkný kus dál na západ, v kanadském Edmontonu. Ale to bychom hodně předbíhali…

Miroslav Dvořák, „hokejista s mimořádným fyzickým fondem a duší zarputilého bojovníka“ (jak ho charakterizoval Ladislav Lhota), se v prvním mužstvu Motoru definitivně zabydlel v sezoně 1969 – 70, kdy pod vedením někdejšího úspěšného reprezentanta Vlastimila Hajšmana v šestnáctičlenné skupině II. ligy a potom ani v kvalifikačním turnaji čtyř týmů neprohrálo ani jediný zápas a po roce se vrátilo do nejvyšší soutěže. Tam už byl pod drobnohledem stavitelů národního mužstva, hned v první sezoně si zahrál za reprezentační béčko. Cesta do prvního mužstva nebyla jednoduchá, byla tu řada zkušených a osvědčených beků – ale roku 1974 už mu nominace na světový šampionát v Helsinkách neutekla. To pomalu v Jihlavě stříhal metr a těšil se na návrat k milovaným jihočeským rybníkům.

Brzy patřil k nepevnějším pilířům reprezentace. Prožil v ní i fantastický rok 1976 se stříbrnou olympijskou medailí z Innsbrucku (nebýt krajně nepříznivých okolností, mohla a měla být zlatá), suverénním vítězstvím na světovém šampionátu v Katovicích a statečným odporem výběru elitních kanadských profesionálů ve finále prvního ročníku Kanadského poháru.

Roku 1982 přišlo vytoužené pozvání za velkou louži. Letci z Filadelfie s Dvořákem v obraně suverénně vyhráli svou divizi NHL, ale v play off ztroskotali na ostřílenějším týmu New York Rangers. A právě v té chvíli se ozvali reprezentační trenéři Luděk Bukač a Stanislav Neveselý, kteří pro mistrovství světa nemohli počítat s několika zraněnými obránci. „Bylo mi radostí do breku,“ vzpomínal Mirda v knize Petra Turka na nečekaný návrat do národního mužstva. Prvním letadlem se řítil do Německa. „Trenéři i kluci mě přijali báječně, den dva jsem zápolil s aklimatizací, zvykal si na jiný herní způsob, ale nakonec to snad bylo slušné…“ To tedy bylo! Byl nasazován ve všech kritických chvílích, a přesto během celého šampionátu byl na ledě jen u jediného gólu do naší branky – z ruské přesilovky. „Tak úspěšnou bilanci jsem neměl ani při jednom z mých osmi předcházejících mistrovství světa,“ shrnul nečekanou misi.

Stal se tak prvním hráčem z NHL, povolaným na mistrovství světa. Na podzim se vrátil do Států a další dva roky poskytoval týmu Flyers cenné služby. Bylo to tým proslulý svou tvrdostí. V té si s Kanaďany nezadal, jeho tvrdost ale byla vždy fair. Přestože jeho hlavní předností byla pozičně skvělá defenzivní činnost, za tři sezony u Letců si do statistik zapsal 74 gólových asistencí. A tu poslední i ve finále Stanley Cupu!