MILAN KAJKL

* 14. 5. 1950 v Plzni

OBRÁNCE

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Mistr světa a Evropy 1976 a 1977, držitel stříbrné medaile ze ZOH 1976, účastník dalšího MS 1978.

V národním týmu

106 utkání, poprvé 2. 10. 1970 v Praze přátelsky proti Finsku (6:1), naposledy 19. 2. 1979 v Hradci Králové proti NDR (10:4); 2 góly, první v uvedeném premiérovém utkání, druhý a poslední 25. 1. 1976 v Praze přátelsky proti NDR (10:1).

V lize

445 utkání a 48 gólů v letech 1966 – 1982; mistrovské tituly 1970 a 1971.

Mezníky kariéry

1959 Plzeň, 1967 Dukla Jihlava, 1971 Plzeň, 1982 Klagenfurt, 1983 Zug (do roku 1984).

Jako o mnoho jiných hokejových hvězd obou našich nejpopulárnějších sportovních her, také o něho se na začátku kariéry přetahoval fotbal s hokejem. Dlouhán Chobot, tehdejší trenér plzeňských ligových fotbalistů, se v robustním útočníkovi viděl a maloval mu jeho příští kariéru s míčem v nejrůžovějších barvách. Jenže Milanovi učarovaly tvrdé souboje na ledě.

Cesty jeho kariéry si byly v mnohém podobné s těmi, po kterých se ubíral další velký škodovácký hokejista sedmdesátých let – Bohuslav Ebermann. Na samém počátku Milanovy hokejové dráhy byl inzerát v regionálním deníku – a slzičky. Ty naštěstí jen z nedorozumění. Maminka pozdějšího beka, který měl v budoucnu už svou postavou nahánět útočníkům hrůzu, objevila sdělení, že se na zimním stadionu uskuteční nábor žáků. Protože dobře znala Milanovu závislost na bruslích a puku, nenechala si to pro sebe. Na ledě, na kterém v těch časech váleli takoví borci, jako byl Stanislav Sventek, Miloslav Vinš nebo František Schwach, rozdělili trenéři plzeňských žáků Hora a někdejší známý ligový hráč Čechura malé adepty hokejové slávy do houfků a vyslali je, aby kroužili podél mantinelů. Co chvíli na někoho ukázali prstem a poslali ho do jednoho rohu kluziště. Když tak udali směr i Milanovi, usedavě se rozbrečel v domnění, že je tam shromaždiště odmítnutých. Jak vyšlo najevo, nedával při předchozí instruktáži dost pozor. V rohu měli sraz vyvolení!

Jako bleskurychlé křídlo, i on má doma zlatou medaili z mistrovství Evropy juniorů. Ta jeho má o rok vyšší letopočet (přivezl si ji roku 1969) a pochází z Garmisch- Partenkirchenu. A tak to šlo dál, jen pořád o kousek zpátky za Ebermannem. Stejně jako on si dres národního mužstva poprvé vyzkoušel na vojně, na rozdíl od něho však až druhým rokem. Zato co do parťáka si s ním nikterak nezadal; zaváděl ho jeho příští kapitán z vítězných světových šampionátů František Pospíšil. „Když se vrátil z vojny zpátky do Plzně, forma šla poněkud dolů a o dres ze všech nejcennější proto na čas přišel. Trenéři Haber a Vinš mu však dokázali znovu a znovu nalévat sebedůvěru. Utvrzovali mladého obránce v tom, že cesta do reprezentace vede přes zlepšené výkony, přes vyšší náročnost,“ vrátil se k té době Čs. sport na prahu olympijské sezony 1975 – 76. „Milan pochopil a znovu se zakousl do přípravy. Jeho vzory byli nejprve Švéd Stolz, později spoluhráč Honza Suchý. Obdivoval jeho ohromný akční rádius, odvahu, s níž se vrhal do soupeřových střel.“

Stejně jako „Souška“ měl dokonalou fyzičku a byl vynikající bruslař. Na rozdíl od něho se však nikterak nehrnul k soupeřově brance, dával přednost manévrování na modré čáře. Jeho ctižádostí bylo stát se spolehlivým defenzivním štítem, o který se budou rozbíjet akce protivníků. A také se jím stal. Hned v prvním mezistátním utkání dal gól, ale potom už ve víc než stovce zápasů přidal pouze jeden. Vyplývalo to z povahy, role, kterou si zvolil: poslední instance před vlastním brankářem.

„V Kanadě za námi chodili, ať tam zůstaneme. Že pro nás mají v NHL místo. To samé v Německu. Milane, nevracej se, budeš tady v pohodě. Ale copa já bych tam dělal?“ Ta nefalšovaná, po plzeňsku zazpívaná otázka byla vždy jeho odpovědí. Až na sklonku hráčské dráhy si střihl po sezoně v Rakousku a Švýcarsku, ale pak si našel práci ve škodovácké kovárně. Když ho tam natrefil jeden z prvních polistopadových ministrů, sám původně kovář, podivil se a prohlásil, že s tím něco udělá. Nějak na to zapomněl, ale Milana to netrápilo. Na tu tvrdou práci fyzicky měl a mezi kováři se cítil báječně. Nakonec působil v bezpečnostní službě hypermarketu, a tam ho postihla mozková příhoda. Čtrnáct hodin byl v bezvědomí, ale dostal se z toho. Prostě houžev.