MILAN CHALUPA

* 4. 7. 1953 v Oudoleni

OBRÁNCE, TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Mistr světa a Evropy 1976 a 1977, stříbro ze ZOH 1976 a 1984, účastník dalších ZOH 1980 a MS 1978, 1979, 1981, 1982, 1983.

V národním týmu

205 utkání, poprvé 13. 11. 1974 v Praze v Ceně Izvestijí proti Švédsku (2:4), naposledy 19. 2. 1984 v Sarajevu na OH proti SSSR (0:2); 24 gólů, první 27. 3. 1975 v Praze v Ceně Izvestijí proti Finsku (7:5), poslední 11. 2. 1984 v Sarajevu na ZOH proti Rakousku (13:0).

V lize

430 utkání v letech 1973 – 1984, 50 gólů; mistrovské tituly 1974, 1982, 1983, 1984.

Mezníky kariéry

1966 Havlíčkův Brod, 1972 Dukla Liberec, 1973 Dukla Jihlava, 1984 Detroit Red Wings, 1985 Freiburg (do roku 1991); trenér 1991 Dukla Jihlava, junioři, 1993 Třebíč, 1997 Pardubice, 1998 Znojmo (do roku 1999), dále Opava, Pelhřimov, 2004 Dukla Jihlava (do roku 2006).

V Jihlavě to zpočátku byl „Brodský číslo pět“, zkráceně „Brodský“. Plné znění odráželo pětku na dresu, která před ním v Dukle i v národním mužstvu patřila samotnému „Šéfovi“ Jaroslavu Holíkovi; ale vyjadřovalo i pořadí, ve kterém v tankistických kasárnách poprvé hlásili příchod odchovanci havlíčkobrodské Kotliny, kteří si pak našli v Jihlavě trvalé působiště. V tom směru byl po obou Holících, Suchém a Augustovi Milan Chalupa pátý. Spíše než o přezdívku v pravém slova smyslu se jednalo o vtípek bez nároku na trvalé uplatnění. Nakonec mu stejně časem začali přezdívat „Vlasta.“ Proč? Partička hokejových vojáků včetně „Brodského číslo pět“ si prý jednou zašla do kina na českou veselohru, ve které exceloval Vlastimil Brodský – a „Brodskému“ z Jihlavy už to nikdo neodpáral.

Že přezdívce pomohla na svět náhoda, ještě neznamená, že padla docela vedle. Kdo hledá, najde; platí to také o hledání styčných bodů mezi hercem Vlastimilem a hráčem „Vlastou“. Na jedné straně stál duchaplný, melancholický komik, který věru nepotřeboval klouzat po banánových slupkách nebo vrážet nosem do kandelábru, aby rozesmál chytré diváky. Na druhé straně podobně nenápadný, ale i podobně skvělý hokejový obránce, který nepotřebovat bourat hrazení ani posílat protihráče do nemocnice, protože dokonale četl hru, bystře vždy analyzoval situaci a nacházel v ní svou správnou pozici, bleskurychle přistupoval k soupeři, a když získal kotouč, dokázal jej okamžitě rozehrát k rychlé protiakci. Kdo tohle všechno umí, má klíče k prvotřídnosti. A když k tomu přidá pořádnou dávku tvrdosti, odolnosti a osobní statečnosti, je z něho bek par excellence. Takový, v jakého v Jihlavě dozrál Milan Chalupa.

V Brodě se vyučil sklářem. Jeho mistr říkal, že by s píšťalou mohl udělat díru do světa, jako už tolik českých tvůrců té křehké krásy. Milan měl všechny potřebné předpoklady, aby se v tom kumštýřském řemesle našel – kdyby ovšem už předtím nepropadl na celý život hokeji. Dvěma pánům se dlouho sloužit nedá, zvláště když jde o pány tak náročné. Sotva plnoletý šikovný sklář, o kterém se začalo už docela nahlas říkat, že by to brzy mohl někam dotáhnout i na hokejovém ledě, byl postaven před nelehké rozhodnutí. Ve sklárně se zraje dlouhá léta, tam by se to dilema dalo ještě na nějaký čas odložit. Jenže ve sportu je čas zrání i čas vrcholných výkonů vymezen vskutku lichvářsky – než se naděješ, může být pozdě. V devatenácti letech, kdy Milan Chalupa stál před takovým rozhodnutím, mohl vsadit jen na svou intuici. Zvolil si hokej na celý život.

Na vojnu přišel jako junior, kterého předcházela pověst o jeho nesporném talentu. Diamant, který bylo třeba vybrousit. Už podruhé v životě měl obrovské štěstí na báječného mistra. Když se zranil František Kaberle, pozdější zakladatel kladenské hokejové dynastie, zaujal jeho post po boku – Jana Suchého. Mohl mít lepší školu? „Souška“ zavedl rodáka do velkého hokeje. Milan to Havlíčkovu Brodu poctivě odvedl, když později, sám už zkušený šampion, zaváděl dalšího příchozího z Kotliny Jaroslava Benáka, s kterým si později zahrál i na šampionátu a na olympiádě.

Své putování světovými turnaji Milan Chalupa začal i uzavřel pod vlajkou s pěti kruhy. První štací byl roku 1976 Innsbruck, poslední osm let poté Sarajevo. Z obou těchto výprav si přivezl stříbro, ale klidně to mohlo být i dvojí zlato. V Innsbrucku se proti nám spiklo všechno, co mohlo. V Sarajevu v utkání s Američany (4:1), kteří si počínali jako zběsilí, utrpěl Milan nepříjemné zranění v obličeji, ale turnaj dohrál. V rozhodujícím utkání s Rusy naši začali pěkně zostra, a kdyby rychle vstřelili gól… Jenže v 7. minutě vypálil od modré Koževnikov, puk zazvonil o horní tyčku, odrazil se na záda Jaromíra Šindela a po nich – aniž by nešťastný gólman něco tušil – sklouzl za brankovou čáru… Nakonec to bylo 0:2.