MIKE BUCKNA

* 5. 9. 1913 v Trailu, Kanada

UNIVERZÁLNÍ HRÁČ, TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Kouč mistrů světa 1947, držitelů stříbrné medaile ze ZOH 1948 a mistrů Evropy 1947 a 1948; kouč na MS 1938 a 1939; člen Síně slávy IIHF.

V národním týmu

2 utkání, poprvé 3. 12. 1938 v Basileji v utkání proti Švýcarsku (1:3), podruhé 19. 2. 1948 v Praze přátelsky proti Kanadě (3:3), 1 gól (ve střetnutí s Kanadou; v obou zápasech nastoupil jako kanadský státní příslušník podle platných regulí neoprávněně, ale po dohodě se soupeři.

V lize

31 utkání v letech 1937 – 1939 a 1947 – 1948, 63 gólů, jako hrající kouč mistrovské tituly 1937, 1938, 1939, 1947 a 1948.

Mezníky kariéry

Trail Smoke Eaters, 1935 LTC Praha, 1939 Trail Smoke Eaters, 1947 LTC Praha, 1948 definitivní návrat do Kanady.

Už před ním působilo na Štvanici v dresech LTC (ale i Sparty a Slavie) pár Kanaďanů. Spoluhráči od nich pochytili mnohé. V Cittově klubu docela poctivě plnili obligátní podmínku, že se vždy v neděli ráno na pověstné „nudli“ – kapesním kluzišťátku mezi hrací plochou a západní tribunou stadionu – budou věnovat žákům. Nicméně teprve pomenší, ale sporý a tvrdý chlapík z Trailu se funkce kouče ujal v celé šíři toho poslání. Byl samorost, brzy však projevil pedagogický talent od pánaboha. A hlavně upřímnou chuť učit každého, kdo o to stál, ať šlo o hráče národního mužstva nebo o desetileté kloučky.

Jak se k nám vlastně dostal? O tom kolovala a podnes koluje řada legend. Podle jedné se zčistajasna objevil na stadionu. Tožička, kterému se představil, brnkl Cittovi, a ten řekl: „Na fleku vyzkoušet!“ Takže „Tóža“ půjčil slovensky mluvícímu Kanaďanovi brusle a… Stop! Podle jiné verze Buckna vybalil své vlastní z ruksaku, a k nim ještě rukavice a černooranžový svetr Trail Smoke Eaters. A nepřišel se představit na Štvanici, nýbrž do obchodu se sportovními potřebami v Jungmannově ulici, který patřil tenisovým společníkům Malečkovi, Hechtovi a Vodičkovi. Poslal prý ho tam nádražní zřízenec – nebo to byl průvodčí z berlínského rychlíku? Mike se vypravil na Slovensko, aby poznal vlast i rodinu svého otce, a hokejové rekvizity si sebou vzal jen tak pro strýčka příhodu, tvrdili jedni. „Ale kdepak“, křičeli druzí, „přijel přece na inzerát v krajanském časopisu, že pražský klub hledá kanadského trenéra“. Inzerát skutečně existoval, byl to nápad Citty. Po zkušenostech s předchozími Kanaďany obsahoval i podmínku, že uchazeč bude schopen domluvit se s hráči česky, popřípadě slovensky.

„Mladý sympatický Slovák teprve před několika dny ukázal vedoucím klubu, jakého hráče v něm nalezli,“ napsalo 26. listopadu 1935 Večerní České slovo. „Předvedl v několika trénincích jedinečný dribling a zvláště rychlý start…“ V prvním utkání proti HOVS (13:2) nastoupil na křídle vedle Malečka a Kučery a nastřílel své první čtyři pražské góly. Kromě branky pak podle potřeby střídal všechna místa sestavy. „Na tehdejší dobu (ještě bez trenéra) byl dokonalým demonstrátorem hry, příkladem pro mladé hráče,“ shrnula mnohem později jeho apoštolskou misi Gutova a Pacinova Malá encyklopedie ledního hokeje. „Postupně si získal velkou autoritu u spoluhráčů. Jeho skvělé hráčské kvality i osobní vlastnosti udělaly z něho přirozeného duševního vůdce mužstva.“ Nelze než podepsat každé slovo.

Kdyby tak za nás mohl válet na světovém šampionátu, vzdychali fanoušci. Dost se o tom uvažovalo, vždyť se v Praze i oženil – ale přišla do toho válka. A brzy po ní, když se k nám načas vrátil, bylo měsíc od měsíce patrnější, kam se bude ubírat další vývoj poměrů…

Od jeho prvních kroků na pražském ledě bylo zřejmé, jakým by mohl být reprezentačním koučem. Třeba už u olympijského týmu pro Ga-Pa. Někteří odpovědní činitelé byli proti – proč asi? Rok poté směl připravovat mužstvo pro mistrovství světa v Londýně, ale nějak na něho nevybylo místo ve výpravě… Plně se uplatnil až roku 1938 v Praze – a ti, kteří zapříčinili zbytečné odklady, mohli zpytovat svědomí! Roku 1939 reprezentoval Kanadu na šampionátu jeho mateřský klub. Na přípravném evropském turné se Polykači kouře zastavili také v Praze a nabídli mu, aby si s nimi zahrál o pohár mistrů světa. Měl už v úmyslu hned po sezoně se natrvalo vrátit do Kanady a mohl si zařídit královské přijetí v rodném městě. „Díky“, řekl, „vážím si toho, ale já tam povedu československou reprezentaci. To je můj džob.“

Josef Laufer mu začal říkat „Matěj“. Ujalo se to tak, že když se k nám Buckna po válce vrátil, skandovala celá vyprodaná Štvanice několik minut „vítáme tě, Matěji, na tom našem holeji.“ Málo platné, Mike byl náš. To on přiložil pečeť na památný pražský první titul mistrů světa. Byla kanadská – ale od slovenského a v té době už také pražského srdce.