LUDĚK BUKAČ

* 4. 8. 1935 v Ústí nad Labem

ÚTOČNÍK, TRENÉR, PEDAGOG

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Jako trenér mistr světa 1985 a 1996, stříbro ze ZOH 1984, účastník ZOH 1980 a dalších MS 1981, 1982, 1983 a 1995. Jako hráč mistr Evropy 1961, účastník MS 1961 a 1963. Člen Síně slávy IIHF.

V národním týmu

30 utkání, poprvé 18. 2. 1961 v Praze proti Kanadě (6:7), naposledy14. 3. 1963 ve Stockholmu na MS proti SSSR (1:3); 11 gólů (5 ve svět. soutěžích), první 2. 3. 1961 v Lausanne na MS proti Finsku (6:0), poslední 9. 3. 1963 ve Stockholmu na MS proti USA (10:1, 2 góly).

V lize

292 utkání a 152 gólů v letech 1952 – 1966.

Mezníky kariéry

1946 LTC Praha, 1949 I. ČLTK Praha, 1959 Sparta, 1962 Dukla Jihlava, 1963 Sparta; trenér 1967 Sparta, 1969 Košice, 1971 Č. Budějovice, 1973 Sparta, 1979 národní tým s K. Gutem a S. Neveselým, 1980 se S. Neveselým, 1985 Rakousko reprezentace, 1991 SRN reprezentace, 1994 – 1997 národní mužstvo, 1998 – 99 Polsko reprezentace.

Často se říká a píše, že za každým pronikavým úspěchem našeho hokeje je obdivuhodný výkon toho či onoho strážce branky. Je to pravda pravdoucí, ale ne celá. Neboť u samotných základů je zpravidla také mimořádná erudice stratéga či stratégů za hrazením. Teprve Mike Buckna vtiskl našim hokejistům do rukou zbraně, s kterými byli schopni čelit vyslancům hokejového zámoří. Vladimír Zábrodský sestavil a potom přímo z ledu koučoval tým, který první z našich Kanaďany položil na lopatky. Pak přišly časy dvojic s ideálně se doplňujícími vlastnostmi a schopnostmi a s přesným vymezením úkolů: Jaroslav Pitner s Vladimírem Kostkou, Karel Gut s Jánem Starším. Nejlepším dokladem pravdivosti našeho tvrzení se stal Ivan Hlinka v Naganu? To už však předbíháme čas. Vraťme se k tandemu Luďka Bukače se Stanislavem Neveselým. Posledně jmenovaného necháme zatím stranou – stačí otočit list této knihy, a budeme uprostřed jeho příběhu.

Bukač kdysi v LTC absolvoval Bucknovy nedělní tréninky s žáčky na štvanické „nudli“. Hokejoví bohové vědí, že Zábrodský se ve středních útočnících vyznal. Bukače si jako konstruktivního centra s tvrdou střelou přivedl do Sparty; on tam pak hrával s ním i s Gutem a přitom u Kostky na fakultě tělesné výchovy a sportu získal doktorát. U Pitnera poté dva roky vojákoval. A od každého z těch mužů si vzal mnohé.

Jako dorostenec hrál za Motorlet, a celá Praha věděla, že tady roste borec. Roku 1953 byl hvězdou i lídrem mistrovského dorostu; liga už přišla sama sebou. Motorlet žil ze slávy I. ČLTK, někdejšího rivala LTC, ale postupem času ztrácel dech. Uprostřed 50. let prožívala hokejová Praha ukrutnou bídu o led. Bylo zřejmé, že pokud bude mít dál jen Štvanici, brzy v ní přežije pouze jeden prvoligový klub; a že to nemůže být nikdo jiný než Sparta. Bukačova přestupu do ní byla Praha plná. Jeho klub znal cenu ztráty a bránil se jí zuby nehty. Bukač si protrpěl karenční lhůtu, ale nepovolil. Věděl, co chce. Roku 1961 jel poprvé na světový šampionát. Nedlouho po návratu s titulem mistra Evropy (prvním po dvanácti letech) ukončil studium. Ligu pak hrál ještě řadu let, ale to už nebylo tajemstvím, že se cílevědomě připravuje na trenérskou činnost. Plynule k ní přešel, jakmile naposledy svlékl dres.

Přinesl si do ní poznání, dlouhá léta sbírané na ledě domácí extratřídy i v jeho zákulisí. Bohatou teoretickou výbavu, jakou před ním neměl žádný český trenér. Vůli se neustále zdokonalovat. Díky tomu všemu autoritu, která mu pomáhala udržet potřebný odstup. Dodnes není plně doceněn význam jeho studijních stáží za velkou louží a v Moskvě. Nikdy nepřestal dál rozvíjet svůj odborný potenciál. Vždycky šel nekompromisně za svým velkým cílem: když ve Spartě prosazoval agresívní hru, opřenou o nebývale tvrdý trénink, když se při vedení národního mužstva odmítal spokojit dílčími úspěchy, nebo třeba když roku 1994 uprostřed zdánlivě bezvýchodného chaosu ve vedení našeho hokeje bouchl pěstí do stolu a v plamenném dokonale argumentovaném vystoupení prosadil kandidaturu Karla Guta. Popravdě tehdy mnozí v té souvislosti uvažovali právě o něm. On ale ještě stále nehodlal podtrhnout a sečíst svůj trenérský účet. Dva roky poté dovedl národní mužstvo znovu k světovému prvenství.

Vraťme se k jeho prvnímu vrcholu v roce 1985. „Že to nikdy nebylo ani nebude jednoduché, to víme, ale myslím, že je naší povinností se o vítězství v Praze pokusit,“ řekl před šampionátem ve Stadionu. „To není žádné velikášství, to je jen objektivní vyjádření toho, co jsme udělali. Nemůžeme alibisticky říkat, že budeme spokojeni jen s medailí. Naši jedinou snahou je dovést naši výkonnost k nejvyššímu cíli.“ Punktum! Kdekdo tehdy nad tou sázkou na jedinou kartu zvedal obočí: že si ale ten Bukač troufá! No, troufal si. Protože to byl Bukač.