LADISLAV TROJÁK

* 15. 6. 1914 v Košicích

PRAVÉ KŘÍDLO

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Mistr světa 1947, stříbrná medaile ze ZOH 1948, mistr Evropy 1947 a 1948, účastník ZOH 1936 a dalších MS v letech 1937, 1938, 1939.

V národním týmu

75 zápasů, poprvé 21. 12. 1934 v Praze v přátelském utkání proti Kanadě (0:7), naposledy 17. 2. 1948, opět v Praze a přátelsky proti stejnému soupeři (2:5); 37 gólů, první 20. 11. 1935 v utkání s Německem (2:2), poslední v reprezentační derniéře.

V lize

56 zápasů v letech 1937 – 1948 a 41 gólů; mistrovské tituly 1937, 1938, 1939, 1940, 1942, 1943, 1944, 1946, 1947, 1948.

Mezníky kariéry

1928 I. ČsŠK Košice, 1934 LTC Praha (do roku 1948).

Když se roku 1934 slávisté vrátili do Prahy z turnaje ve Vysokých Tatrách, vynášeli až do nebe výkony pravého křídla z Košic, které rychlostí bruslení překonalo všechny ostatní hráče v soutěži. Zejména reprezentační bek Jan Michálek naléhal, aby toho rychlíka klub okamžitě „udělal“. Rychleji však jednali lanaři LTC. Bez průtahů si pro Ladislava Trojáka zajeli, bez souhlasu Košičanů i klubu z Popradu, který již o jeho získání vážně usiloval, ho odvezli do Prahy a drželi v utajeném domácím vězení, dokud nebyl přestup zpečetěn. Byl to jeden z nejzdařilejších kroků v celé klubové historii.

V adventním čase téhož roku si už poprvé zahrál za národní mužstvo – a hned proti Kanaďanům! Až potom vyšlo najevo, že na světový šampionát nemůže být nominován, protože má polské občanství. Národností byl Slovák, ale protože ještě nedosáhl plnoletosti (tehdy bylo hranicí jedenadvacet let), musel zatím sdílet občanství otce; ten po první světové válce ve zmatcích, provázejících obnovení naší i polské samostatnosti, získal polské.

V olympijském turnaji roku 1936 v Garmisch-Partenkirchenu už Trojákovu vystoupení v dresu s lvíčkem nestálo nic v cestě. Stal se tak prvním slovenským hráčem v československé hokejové reprezentaci. V následující sezoně po skončení hráčské dráhy Jiřího Tožičky převzal jeho pozici v prvním útoku LTC i národního mužstva po boku Josefa Malečka a Oldřicha Kučery. Tento elitní post si v klubu i reprezentaci udržel také v prvních třech sezonách po osvobození vedle Vladimíra Zábrodského a Stanislava Konopáska. Typově se k podstatně mladším spoluhráčům příliš nehodil; často neporozuměl jejich rafinovaným kombinačním záměrům, zato neúnavně pendloval od branky k brance a s obrovským nasazením se bil o každý puk. Vybojoval jich spoustu. „Láďa jezdil jen podle svého prkna,“ řekl Vladimír Zábrodský autorovi těchto řádek, „ale jezdil jako blesk. Byl to obrovský poctivec a pracant. V té rychlosti často nepřesně přihrál nebo zbrkle zahodil gólovou šanci, ale v každém mači vykonal spoustu černé a strašně užitečné práce.“

S přihlédnutím k této charakteristice a v poměru k počtu zápasů tím více imponuje Trojákova bohatá střelecká bilance z ligy i z mezistátních klání. Jeho největší přínos mužstvu však nespočíval v počtu nastřílených gólů, nýbrž v morálních hodnotách. Právě na nich dlouhodobě stavěl Mike Buckna, který do českého hokeje vnesl kanadskou poučku, že v každém týmu, v každé formaci musí být vůdčí osobnosti a zářivé hvězdy vhodně doplněny bojovníky a dříči.

V adventním čase roku 1947 LTC konečně získal dávno vytouženého Václava Roziňáka a Zábrodský s Konopáskem v něm našli příštího ideálního partnera. Se čtyřiatřicetiletým „Patrikem“ (spoluhráči mu tak říkali pro vpravdě skotskou šetrnost, která byla oblíbeným terčem přátelských vtípků) však i nadále počítal klub i národní mužstvo. Proto byl na prahu následující sezony vybrán pro přípravný zájezd, během kterého měl reprezentační kádr po pařížském utkání s Racingem sehrát ještě několik zápasů na anglické půdě.

Z té cesty za hokejem už se Ladislav Troják ke své ženě a dcerce nevrátil. Byl jedním z šesti hráčů, kteří tehdy nedoletěli z Paříže do Londýna. Na palubě malého soukromého letadla bylo pět mistrů světa, z toho čtyři dnešní členové Síně slávy českého hokeje…