LADISLAV HORSKÝ

* 18. 9. 1927 ve Valaské

STŘEDNÍ ÚTOČNÍK, TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Člen Síně slávy IIHF a Síně slávy slovenského hokeje.

V národním týmu

12 utkání, poprvé 10. 3. 1951 v Moskvě v turnaji proti Polsku (10:6, skóroval dvakrát), naposledy 17. 1. 1954 v Curychu v přátelském utkání pro Švýcarsku (4:3); 4 góly, první ve výše uvedeném utkání s Polskem (skóroval dvakrát), poslední 30. 12. 1953 v Oslu v přátelském utkání proti Norsku (7:2).

V lize

113 utkání v letech 1946 – 1958; 55 gólů.

Mezníky kariéry

1942 ŠK Brezno, 1946 VŠ Bratislava, 1948 po zániku klubu ŠK Bratislava, 1952 ATK / ÚDA Praha, 1954 Tankista Praha, 1956 – 1958 Slovan (bývalý ŠK) Bratislava; trenér 1958 Slovan Bratislava.

Prvním slovenským zástupcem v československé reprezentaci se ve třicátých letech stal Ladislav Troják. V Praze se to ale tehdy tak nebralo, byl přece hvězdou LTC – i když z přírodního ledu v Košicích přišel na Štvanici už jako hotový hráč a neuvěřitelně rychlý bruslař.

V době roztržení společného státu otevřeli na počátku čtyřicátých let také v Bratislavě zimní stadion a slovenský hokej, jehož přirozeným centrem do té doby byly Vysoké Tatry, přenesl své těžiště do metropole. Po osvobození sílily tendence, aby se v obnovené československé reprezentaci uplatnili i slovenští hráči. Přimlouval se i Josef Maleček, v té době hrající kouč ŠK, dnešního Slovanu. V únoru 1946 byli v mezistátním střetnutí se Švédy (3:1) jako první adepti ze slovenského klubu vyzkoušeni útočníci ŠK Teodor Reimann, současně vynikající fotbalový gólman, a Jindřich Reitmeyer. Oba se i mezi Pražany těšili oprávněnému respektu, ale v samotném utkání se prokázalo, že štvanické elitě se zatím nevyrovnají.

A tak prvním slovenským hráčem, který se na nějaký čas prosadil do reprezentačního týmu (i když ještě ne na některý světový turnaj, ačkoliv přinejmenším roku 1953 patřil mezi vážné uchazeče) se stal až představitel poválečné generace Laco Horský. Po maturitě odešel roku 1946 z rodného Horehroní do Bratislavy a zapsal se na přírodovědecké fakultě ke studiu tělesné výchovy a zeměpisu. To už na zimním stadionu Na Pasienkách tamtamy zvučely zprávou, kdo že to přichází. Ve „Vešce“, Vysokoškolském športu, ho hned zařadili do ligového týmu. Když o dva roky později klub zanikl, přešel s dalšími hráči, mezi kterými byl i první reprezentační brankář ze Slovenska Jozef Záhorský, do ŠK.

Průbojný a střelecky pohotový centr neunikl pozornosti stavitelů reprezentace. Zúčastnil se jejího prvního zájezdu do Moskvy na sklonku sezony 1950 – 1951. Nastoupil v obou zápasech proti Rusům (2:5 a 1:7), ty však neměly pečeť mezistátních utkání; sborná se zatím skrývala za hlavičkou výběru hlavního města. Tak se jeho oficiálním debutem stal až další zápas zájezdu proti Polákům.

Praha ho dobře poznala, když po čtyři roky působil v armádních týmech ATK / ÚDA a Tankisty. Za zmínku stojí, že v druhém klubu po krátký čas jako aktivní hokejista zastupoval trenéra rovněž prvoligových fotbalistů. Hráčskou kariéru ukončil nedlouho po návratu na Slovensko následkem těžkého zranění v obličeji, které mu v bitce v průběhu ligového mače Sparta – Slovan způsobila brusle Miloslava Pospíšila. Tehdy začala druhá a podstatnější část jeho hokejové dráhy. Díky svému vzdělání i neúnavnému prohlubování vědomostí se stal trenérem, kterému se po této stránce vyrovnal pouze o něco později Luděk Bukač.

Ve Slovanu vytvořil na přelomu padesátých a šedesátých let tým, který poprvé v historii konkuroval nejlepším českým mužstvům. Pýchou souboru byl útok Ján Starší – Jozef Golonka – Július Černický, dále brilantní technik Karol Fako, obránce s tvrdou střelou František Gregor, brankář od pánaboha Vladimír Dzurilla. Horský byl později i trenérem prvních slovenských mistrů společné ligy. Přes tyto nesporné úspěchy a při všem respektu, kterému se doma těšil, měl snad ještě větší renomé v cizině. Trenérské jméno si získal i za hranicemi. Roku 1978 podnikl s Rusy Tarasovem a Černyševem velké přednáškové turné po USA, čtyři roky poté působil jeden semestr na univerzitě ve Wisconsinu.