KAREL RACHŮNEK

* 27. 8. 1979 ve Zlíně

OBRÁNCE

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 15. 12. 2011.

Mistr světa 2010, účastník dalších MS 2009 a 2011.

V národním týmu

66 utkání, poprvé 3. 9. 2002 v Brně v turnaji proti Rusku (2:5), naposledy 9. 5. 2011 v Bratislavě na MS proti Německu (5:2); 5 gólů (2 ve svět. soutěžích), první 9. 5. 2010 v Mannheimu proti Franci (5:2), poslední 9. 5. 2011 v Bratislavě na MS proti Německu (5:2).

V lize

93 zápasů (3 sezony), 8 gólů.

Mezníky kariéry

Zlín, 1999 Grand Rapids Griffins, 2000 Ottawa Senators, 2002 Lokomotiv Jaroslavl, 2003 Ottawa Senators a New York Rangers, 2004 Znojemští orli a Lokomotiv Jaroslavl, 2005 Lokomotiv Jaroslavl, 2006 New York Rangers, 2007 New Jersey Devils, 2008 Dynamo Moskva, 2010 Lokomotiv Jaroslavl.

Když k nám dorazila ta zlá zpráva z Ruska, byli jsme jako ochromení. Kdo pamatuje rok 1948, hned si vzpomněl na podobnou Jobovu zvěst o šesti hokejových reprezentantech, kteří zahynuli v rozbouřených vlnách Lamanšského průlivu, nad nimiž ležel neprostupný krunýř listopadové mlhy… Kdykoli a kdekoli tragicky zahyne mladý člověk, plný života, plný velké lásky a velkých plánů, zhasne v té chvíli slunce nejen jemu, ale i jeho blízkým. Karel Rachůnek po sobě zanechal ženu a dvě děti. Rodinu měl moc rád, ale ne pouze v tom nejužším smyslu. Pěkně vždy mluvil i o svém otci: „Když se řekne trenér, tak pro nás to byla náš tata. Právě po něm jsme všichni tři takoví buldoci.“ S o dva roky mladším Ivanem si ještě Karel stihl zahrát v jednom týmu; o tom, že jednou budou spolu válet všichni tři i s ještě o dalších deset let později narozeným Tomášem, často snil. Nejlepší by to samozřejmě bylo ve Zlíně, s ogary, s kterými vyrůstali a každý z nich už toho s nimi dost nahrál…

A takový byl i ke kamarádům. „Karel byl neskutečný, kdykoli někdo něco potřeboval, pomohl. Ať už šlo o charitu, o onkologii…“ vzpomínal ve Sport Magazinu Ivan Tomaštík, fanoušek zlínských ledových mužů a Karlův spoluhráč v in-line hokeji, kterým se vždy v létě bavili. „On by se rozdal. Když se vracel domů, vozil rukavice, hokejky, brusle, kolečka. Byl naše ikona. Když při in-linu přišel mezi nás, div jsme všichni nestáli v pozoru. Ale byl to upřímný, kamarádský obdiv, žádné podlézání celebritě. Mimo hřiště byl Karel jednoznačně rodinný typ. Bráchy držel pěkně pohromadě, byl vlastně taková jejich máma. Víte, co si myslím? Že kdyby s nimi mohl hrát v jednom manšaftu, do roka a do dne by byl zpátky v extralize.“

Z dokumentace v rámečku je patrné, že za oceánem s Karlem docela zametali. „Dnes už se tomu jen směju,“ říkal. „Jsem rád, že jsem zpátky v Evropě.“ Nebylo to poprvé, kdy lidé, kteří rozhodovali o jeho hokejových osudech, nedocenili míru jeho talentu a schopností. Už kdysi ve Zlíně ho v mladším dorostu jako postradatelného půjčili tehdy ještě skromným vsetínským sousedům. Na rozdíl od manažerů zámořských týmů na svůj omyl brzy přišli a rychle jej napravili.

Do české hokejové paměti se zapsala parádní střela, kterou na světovém šampionátu roku 2010 v zdánlivě už téměř ztraceném semifinálovém duelu se Švédy v Kolíně nad Rýnem Karel vyrovnal na 2:2 a vynutil tak prodloužení zápasu. „Rachna-kachna, to to letělo!“ křičel tehdy Robert Záruba a my jsme všichni jásali s ním, náhle plni jistoty, že to co bude následovat, se Švédům vymkne z rukou. Čert ví, jak jsme na to přišli, ale vzpomeňme si: v té chvíli jsme byli přesvědčeni, že dál už to bude naše! Možná jsme to vyčetli z Karlova nekompromisního řešení kritické situace… Jako velice často, ani tehdy prodloužení o ničem nerozhodlo, došlo na samostatné nájezdy. K tomu, který rozhodl o našem vítězství, se vrátíme, až obrátíme list.

Sport Magazin zaznamenal i výrok zlínského trenéra Rostislava Vlacha o jeho někdejším svěřenci: „Karel byl správný ogar, nekonfliktní, veselý… V posledních letech našel v hokeji jistotu a psychickou pohodu. A to se odrazilo i v jeho životě. Výkonnostně šel ještě nahoru, výborně hrál v KHL i v reprezentaci. Myslím, že kdyby byl Zlíně zůstal Ivan, vrátil by se i on. Vědělo se, jak moc si chce zahrát s bratry.“ Všichni byli přesvědčeni, že on už to nějak zařídí. Věřil tomu i sám. Jenže, jak napsal velký francouzský dramatik Moliére: „Smrt se neřídí našimi plány.“

Když někteří spoluhráči na šampionátu kritizovali kamarády, kteří se z účasti omluvili, Karel je hájil: „Vždyť víte, jak to je. Někteří dokončili sezonu pod injekcemi, potřebují operace. Jiní byli dlouho od rodiny, mají malé děti, chtějí být co nejvíc s nimi.“ On sám se po jednom nevydařeném vzletu ke svým dětem už nevrátil...