KAREL GUT

* 16. 9. 1927 v Uhříněvsi

OBRÁNCE, TRENÉR, FUNKCIONÁŘ

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Nejlepší obránce MS 1955, účastník ZOH-MS 1952, 1956 a 1960, dalších MS 1953, 1954, 1957, 1958 a 1959; jako trenér mistr světa 1976 a 1977, stříbrná medaile ze ZOH 1976, mistr Evropy 1976 a 1977, účastník dalších ZOH 1980 a MS; člen Síně slávy IIHF.

V národním týmu

114 utkání, poprvé 18. 8. 1951 v Berlíně v utkání proti NDR (25:2), naposledy 28. 2. 1960 ve Squaw Valley na ZOH proti USA (4:9); 34 gólů (17 ve svět. soutěžích), první 29. 9. 1952 v Berlíně proti NDR (14:1, skóroval třikrát), poslední 9. 2. 1960 v Los Angeles přátelsky proti USA (5:5).

V lize

263 utkání v letech 1950 – 1964, 90 gólů; mistrovský titul 1954.

Mezníky kariéry

1937 LTC Uhříněves, 1949 ATK Praha, 1951 Tatra Smíchov (bývalý LTC Praha), 1953 Sparta Praha, trenér 1964 Sparta, 1967 Landshut (SRN), 1970 národní mužstvo B a junioři, 1972 Sparta, 1973 národní mužstvo A, 1980 Landshut, 1983 ústřední trenér, 1989 Landshut (do roku 1982); 1994 předseda ČSLH (do roku 2004).

„Býval jsem takové typické dítě hřiště, také mi tak říkali,“ vzpomínal před lety na stránkách Týdeníku televize. „Hrával jsem hokej, lední i pozemní – a hlavně fotbal.“ Roku 1947 v Bratislavě vyhráli obchodní akademici z pražských Vinohrad soutěž šestnácti nejlepších středoškolských mužstev z celé republiky. Hvězdou turnaje, jak zaznamenaly noviny, byl Karel Gut, který z obrany vítězů nastřílel 27 gólů. Připomněly, že v divizním týmu Uhříněvsi hraje v útoku a také tam patří k častým střelcům.

Roku 1949 narukoval do ATK jako pozemkář, ale trénoval i s oddílem ledního hokeje a v druhé vojenské sezoně se prosadil do ligového týmu – to už definitivně v roli obránce. Nepochybně by se byl stejně brzy objevil v hledáčku stavitelů národního mužstva, ale urychlila to náhoda: v předjaří roku 1951 zaskočil v přípravném utkání reprezentace za zraněného klubového kolegu Eduarda Remiáše tak úspěšně, že už v kádru zůstal; v listopadu byl na zájezdu národního mužstva do Švédska zvolen kapitánem a zůstal jím až do prvního zaoceánského turné roku 1960.

Po vojně oblékal dvě sezony dres smíchovské Tatry; na nečekaném třetím místě v lize 1951 – 1952 měl nemalý podíl. Spartu posílil roku 1953. „Konstruktivní obránce, pozičně velice dobrý, neměl super rychlost, ale uměl se uvolnit a přihrát, vždyť taky začínal v útoku,“ hodnotil jeho přínos mužstvu Vladimír Zábrodský ve svých memoárech. „Když k nám přestoupil, dostával jsem od něho spoustu přesných pasů až na červenou čáru.“

Nejlepší brankáři, obránci a útočníci světových šampionátů byli direktoriátem IIHF poprvé oceněni roku 1954. Již v následujícím roce byl Karel Gut zvolen nejlepším obráncem – první z našich hokejistů, kterým se dostalo jedné z těch poct. O tom, jak na pražském MS 1959 oslavil stovku reprezentačních zápasů, vypovídá citace na sousední straně; naši toho dne porazili 5:3 kanadské mistry světa, kteří do té doby v turnaji neztratili ani bod. A kapitán sám si připsal asistenci na gólu Miroslava Vlacha do prázdné branky při závěrečném power play javorových listů.

Jedinečnou obrannou dvojici vytvořil s Františkem Tikalem, který se roku 1956 do Sparty vrátil z vojny. V klubovém i reprezentačním dresu se zákonitě stali páteří obranné činnosti. V defenzivě měl Gut ojedinělý smysl pro poziční hru, ale táhlo ho to dopředu. Přihrávkou v pravý čas založil bezpočet úspěšných útočných akcí a neomylně vycítil, kdy má sám vyrazit k breaku. Tikal ho báječně doplňoval, a když bylo třeba, i za oba přitvrdil.

Karel Gut byl jedním z nejvýraznějších zjevů hráčské generace, která doplácela na ustavičné zmatené reorganizace, rozmělňující kvalitu domácí ligy, i na nedostatek hodnotných mezinárodních konfrontací. Osobně si to do značné míry vynahradil, když v sedmdesátých letech po osm sezon spolu s Jánem Starším trénoval reprezentační celek. Hráči, kteří mu přezdívali „Vráska“ (jistě není třeba vysvětlovat proč), se třikrát stali světovými šampiony, za krajně nepříznivých okolností získali roku 1976 olympijské stříbro (a jak by jim byla slušela zlatá!) a na prahu následující sezony se vyznamenali ve finálových duelech s výkvětem hráčů NHL v Kanadském poháru.

Rozsáhle se věnoval rovněž dokumentaristické a publicistické činnosti v oblasti naší hokejové historie. Svůj ojedinělý osobní zápis do ní završil, když se roku 1994 stal předsedou svazu. Žádný jiný hokejista této země nedosáhl v trojjediné hráčské, trenérské i funkcionářské roli takových vrcholů!