JOZEF GOLONKA

* 6. 1. 1938 v Bratislavě

STŘEDNÍ ÚTOČNÍK, TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Stříbro ze ZOH - MS 1968, účastník ZOH - MS 1960 a 1964 a MS 1959, 1965, 1966, 1967 a 1969; člen slovenské Síně slávy, Síně slávy IIHF a Síně slávy německého hokeje; člen Klubu hokejových střelců (380 gólů).

V národním týmu

134 utkání, poprvé 10. 10. 1957 ve Stockholmu se Švédskem (5:3), naposledy 30. 3. 1969 opět ve Stockholmu na MS proti Švédsku; 82 gólů, první 5. 3. 1959 v Bratislavě na MS proti Švýcarsku, poslední 23. 3. 1969 ve Stockholmu na MS proti Kanadě (3:2).

V lize

332 utkání (1956 – 1969), 298 gólů; král lig. střelců 1961 (35 gólů).

Mezníky kariéry

1948 ŠK /NV / Slovan Bratislava, 1957 Dukla Jihlava, 1959 Slovan Bratislava, 1969 SC Riessersee, 1972 Zvolen, trenér 1976 SC Riessersee, 1979 Zetor Brno a reprezentace do 20 let, 1981 ČSSR B, 1983 Kolner EC, 1985 Slovan Bratislava (do 1988), dále Davos, Iserlohn, Norimberk. 1996 národní mužstvo Slovenska (do roku 1997).

Citát na sousední straně, doslova nabitý obrovskou pozitivní emocí, je vlastně jakoby celý o Jaroslavu Jiříkovi alias „Bramborovi“ a jeho gólu na 5:2 v utkání na ZOH v Grenoblu roku 1968, které skončilo naším vítězstvím 5:4. Ale nemylme se, ze všeho nejvíc je o samotném vypravěči. O Jožovi Golonkovi, slovenském chlapci každým coulem, každým dechem – ale přitom pokaždé, kdykoliv oblékl dres se lvem na hrudi, zaníceným Čechoslovákem, do krajnosti bojovným a obětavým reprezentantem společného státu. Takový vždycky byl ten úžasný a hned zase strašný, protivný a hned zase okouzlující bratislavský chalan. Když vyjel na led Štvanice nebo později holešovické haly jako hráč Slovanu, stačilo mu pár minut, aby si v hledišti vyrobil stovky nových nepřátel. V té chvíli by byli přísahali, že ho nenávidí až za hrob. Jen se ale objevil v reprezentačním odění, rázem byl jejich a oni byli jeho. Zblízka i na dálku – jako tenkrát v osmašedesátém, když ze samé radosti padl na olympijský led, jel po něm po břiše jako malý kluk a křičel, křičel, křičel… Snímek té přešťastné chvíle tenkrát obletěl celý svět…

Starší sestra Julka byla krasobruslařka a na matčino veliké přání začal s tím sportem v sedmi letech i on. Jenže i když byl ještě malý, brzy pochopil, že to pro něho není to pravé, a vzbouřil se – je to sport pro ženské! Dal se na hokej. Na zimním stadionu zřejmě rychle poznali, že v něm něco je. Jinak by sotva měl doma fotografii, jak stojí, kluk tak z druhé třetí třídy, s pukem na holi před na brankou, ve které pózuje věhlasný gólman ŠK „Bonzo“ Kuchár. Nebo společný snímek, na kterém je zvěčněn s celým ligovým týmem v čele s hrajícím koučem Pepou Malečkem!

Lety z něho vyrostl hokejista, jakých bylo, je a bude málo. Rychlík k pohledání. Virtuos hole a puku. Hokejový pracant k neutahání. Bojovník, který by necouvl ani před celý peklem. To všechno byl v době své hráčské dráhy Jozef Golonka. Nakonec také inženýr – ekonom, i když pod tím titulem si člověk představí spíše uvážlivého, chladného počtáře, než takovou brizantní výbušninu, jakou byl borec Slovanu i československé reprezentace s devítkou na dresu. Jednou naremploval Vsevoloda Bobrova tak, že obrovitý Rus, který měl o dobrých třicet kilogramu víc, málem skončil na druhé straně hrazení. Právě tehdy prý bratislavský spoluhráč Edo Gabriš Golonkovi řekl uznale „ale si ho porezal, Joži!“ A začali mu říkat Žiletka. Tak to alespoň autor této knihy kdysi slyšet vyprávět v jednom ružinovském denním baru.

Těšil se obzvláštní „přízni“ popudlivého ruského trenéra Tarasova. Pokaždé, když naši reprezentanti přiletěli do Moskvy, číhal Anatolij Vladimirovič na letišti, zda je ve výpravě i Golonka, „čort odin“. Ta náklonnost byla ostatně obapolná. Tenkrát v Grenoblu, když naši trenéři přišli na to, že Rusové nemají na patkách bruslí pravidly předepsané plastové bezpečnostní krytky, a pověřili kapitána týmu, aby na to upozornil rozhodčí, udělal to Jožka s kromobyčejnou chutí, celý natěšený, jak se bude Tarasov zase vztekat. A po vítězném utkání zahrál střídačce sborné na housličky. Ne poprvé, ne naposledy…

Ale abychom nezůstali jen v zajetí zbojnických legend, i když by se jich o Golonkovi pohledalo až až a jedna je zábavnější než druhá… Těžko si představit, jaký byl trenér. Ten přece musí umět udržet své emoce na uzdě. Na druhé straně hráči dovedou bezvýhradně respektovat i vzteklouna, o kterém vědí, že se jako hráč vydával do poslední kapky sil. A Jožka byl i v tom extratřída!