* 12. 9. 1980 v Havlíčkově Brodě
ÚTOČNÍK
Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 15. 12. 2011.
Mistr světa 2005, vítěz Stanley Cupu 2006, mistr světa do 20 let 2000, účastník OH 2010, MS 2003 a 2009.
68 utkání, poprvé 17. 4. 2003 v Trenčíně se Slovenskem (3:5), naposledy 19. 12. 2010 v Moskvě v turnaji proti Švédsku (4:1); 123 gólů (2 ve svět. soutěžích), první 22. 4. 2003 v Petrohradu proti Rusku (2:1, skóroval dvakrát), poslední v derniérovém utkání.
59 utkání v sezoně výluky v NHL 21 gólů; 9. místo v kanadském bodování základní části soutěže.
Havlíčkův Brod, 1996 Slavia Praha, 1998 Sault Ste Marie Greyhounds, 2001 Cincinnati Cyklones, 2000 Carolina Hurricanes, 2004 Slavia Praha, 2005 Carolina Hurricanes (2006 – 07 část sezony Nashville Predators), 2007 New York Islanders, 2008 Lokomotiv Jaroslavl.
Břeh říčky Tunošonky kousek od starobylé ruské Jaroslavle býval ještě před časem hustě zarostlý křovinami a rákosím. Teď tam položili krásný trávník. Uprostřed něho se tyčí pomník – prostý velký balvan s pamětní deskou. Pod ní je znak místního klubu Kontinentální hokejové ligy. Vedle balvanu leží bílá hokejová přilba, hůl, která už nikdy žádný puk nevystřelí, a několik těžce poškozených součástek. Opodál se tyčí pravoslavný kříž a v jeho podstavci jsou umístěny části trosek havarovaného letadla. I kdyby na pamětní desce nestálo jednéi slovo, bylo by až příliš zřejmě, jaká tragická událost se tu připomíná. Je tam však i čtyřiačtyřicet jmen. A tři z nich jsou česká. Patřila hokejovým reprezentantům naší země, kteří pro její sportovní slávu už vykonali a mohli ještě vykonat mnohé. Nitky jich životních příběhů se propojily v angažmá v ctižádostivém ruském klubu. V právě začínajícím novém ročníku KHL se Lokomotiv měl poprvé představit v běloruském Minsku. Letadlo startovalo z jaroslavlského letiště 7. září 2011 v 11 hodin a 59 minut. Údajně proto, že jeden z pilotů brzdil, nenabralo dostatečnou rychlost, aby se včas zvedlo z rozjezdové dráhy. Když se konečně alespoň odlepilo od země, narazilo do antény a po tvrdém dopadu explodovalo na okraji řeky.
Nejmladší, ale sportovně už nejproslulejší z českých obětí byl Josef Vašíček, zase jeden skvělý odchovanec havlíčkobrodské Kotliny. Do Slavie ale přišel ještě o něco dříve, než oslavil šestnáctiny. „Přesun do Prahy byl pro mne velký skok,“ vyprávěl o tom už jako pyšný majitel prstenu pro vítěze Stanleyova poháru. „Nemyslím, že je v tom věku člověk připravený starat se sám o sebe. Chvíli tam se mnou byl otec, dojížděla i maminka. Jak se mi naskytla volná chvíle, jezdil jsem vlakem domů. Jsem Broďák jako poleno.“ V necelých osmnácti ale už byl v Kanadě a roku 2000 patřil k pěti krajánkům ze zámoří, které se trenérům Jaroslavu Holíkovi a Radimu Rulíkovi podařilo prosadit do týmu pro světový šampionát dvacítek ve švédských městech Skelleftea a Umea. Byly to cenné posily! Ve středu 4. ledna 2000 se vyplnilo poslední bílé místo na zlaté tabuli českého reprezentačního hokeje: žádný náš tým „U 20“ do té doby nikdy svou soutěž nevyhrál!
Hvězda i dělník ledu. Tak býval obrovitý útočník charakterizován ve dvou zlatých letech, kdy se po sobě stal mistrem světa a dobyvatelem nejcennější trofeje světové hokeje. Na jejich prahu se v době výluky v NHL s naprostou samozřejmostí objevil na Slavii. Tak jsem tu, pánové, kdybych se hodil… V základní části extraligy tehdy sehrál všech 52 zápasů a s 53 body (20 branek, 23 asistencí) se stal 9. nejproduktivnějším hráčem ročníku. Na světovém šampionátu ve Vídni dal jediný gól, do prázdné branky, ale s povahou zlaté pečeti: v poslední minutě finálového zápasu s Kanadou uzavřel skóre na konečných 3:0. A když pak roku 2006 spolu s Františkem Kaberlem mladším dovezl do Čech „Starý křapáč“, na jehož podstavci se vedle dalších Hurikánů skvěla i jejich jména, jedna z prvních cest musela vést do klubu, který mu přirostl k srdci, a za jeho koučem, o kterém lze říci jenom to samé.
„V kabině ho nebylo moc slyšet, v klidu se připravoval na zápas nebo na trénink,“ vzpomínal Vladimír Růžička pár dnů po jaroslavlské tragedii. „Měl od mládí v hlavě všechno perfektně srovnané a vše podřizoval hokeji.“ O svých plánech do budoucna řekl sám Vašíček: „Pochopitelně se chci vrátit. Nejen do extraligy, kterou bych si ještě rád zkusil, ale hlavně do Kotliny. Tam jsem s hokejem začínal a chtěl bych to nějakým způsobem Brodu vrátit.“ Kdo ho znal, vzal by jed na to, že i tato svá slova myslel naprosto vážně.
Ještě jednou a naposledy Vladimír Růžička: „Byl to hráč světové extratřídy, kterého sláva vůbec nezměnila. Pracovat s takovým klukem byla velká radost. Všem nám bude moc chybět.“