JOSEF MIKOLÁŠ

* 23. 1. 1938 ve Frýdku-Místku

BRANKÁŘ, NOVINÁŘ

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Mistr Evropy a nejlepší sportovec Československa 1961, účastník MS 1961 a 1963.

V národním týmu

29 utkání, poprvé 7. 10. 1959 v Chemnitzu (tehdy Karl-Marx-Stadtu) přátelsky proti NDR (9:2), naposledy 5. 8. 1967 v Garmisch-Partenkirchenu v turnaji proti Rumunsku (11:0).

V lize

198 utkání v letech 1956 – 1960, 1961 – 1965 a 1967 – 68.

Mezníky kariéry

1953 PZ Ostrava, 1956 Vítkovice, 1965 Chomutov, 1968 Vítkovice (do roku 1979).

Když poprvé vyjel na štvanický led, fanoušci se bavili. Ježatý klouček, jehož drobnou postavu ještě zdůrazňoval černý svetr, působil vedle mohutného prvního brankáře Vítkovic Zdeňka Nachmillnera opravdu poněkud legračně. Tím více, když se hlasatel nechal slyšet, že „ke střídání je připraven Mikolášek“. Brzy však vyšlo najevo, že v mladém horníkovi, vděčném a pozorném studentovi Školy a Vyšší školy hokejového brankáře, které pro Foglarův časopis Mladý hlasatel napsal Bohumil Modrý, roste gólman ojedinělých kvalit.

Chytat začal, až když přišel do hornického učiliště v Ostravě. To už byl šikovný fotbalový halv; později hrál za tým dolu Hlubina. Už v sezoně 1958 – 59 se vyrovnal reprezentačním gólmanům a rok poté byl podle mnoha odborníků i veřejného mínění nejlepším gólmanem ligy. Přestože v brance dělal zázraky, Vítkovice zoufale – a marně – zápolily o záchranu v soutěži. Převážil názor, že mladý brankář by poté, co byl vystaven takovému stresu, nemusel psychicky unést tíhu olympijské reprezentace, spojené s dávno vytouženým prvním zaoceánským turné. To ale neznali Mikoláše, jak se pak brzy prokázalo.

Na hrách pěti kruhů se našim brankářům nedařilo. Vladimír Nadrchal, který byl už doma postižen úrazem v obličeji, utrpěl při jednom z aklimatizačních zápasů na americké půdě zranění oka. A Vladimír Dvořáček, který tak oslňoval v lize, měl na zájezdu potíže sám se sebou; nakonec ho trenéři po skončení turnaje poslali domů a pro navazující kanadské turné narychlo povolali Mikoláše. Chytal tam tak, že v příští sezoně nikdo nezapochyboval o správnosti rozhodnutí, aby jedničkou reprezentace byl brankář z II. ligy. Na šampionátu ve Švýcarsku ukázal, co umí sériemi neuvěřitelných zákroků i smyslem pro taktické potřeby mužstva, který by odpovídal daleko zkušenějšímu borci. To on dodal z nouze poskládanému mužstvu sebevědomí, se kterým bez porážky prošlo turnajem. Při vší úctě k Sethu Martinovi – to Mikoláš a nikdo jiný měl být vyhlášen nejlepším brankářem! Po návratu domů se dočkal fantastické satisfakce: při bouřlivém uvítání týmu byl oslavován jako hlavní hrdina a později zvolen československým sportovcem roku.

Dál už měl jen řetěz smůly. Rok poté měl on i tým formu jako zvon – ale z politických důvodů se nejelo na světový šampionát v USA. Roku 1965 z vážných osobních důvodů opustil vítkovický tým. Byli by ho brali všude, ale jako důlní lokomotivář nechtěl opustit svou práci. Našel si angažmá v Chomutově a pomohl jeho mužstvu zpátky mezi elitu. Z oslavy postupu se mu nepodařilo – vůbec ne jeho vinou – vrátit se ve stanoveném čase na soustředění národního mužstva. Věru se nad tím dalo přimhouřit oko. Nepřimhouřilo se… Pro strach měl uděláno. A neprojevovalo se to jen tím, že i když spolu s Nadrchalem k nám přivezl podklady pro zhotovení brankářských masek, sám jako jeden z posledních ještě dlouho chytal s nekrytou tváří. Ze všech zahraničních zájezdů posílal pohledy svému idolu Božovi Modrému, hlavní tragické oběti odporného procesu z roku 1950. „Na jaře 1963 jsem ho navštívil. Přivítala mě paní Modrá se slzami v očích a se slovy díků mě přivedla do pokoje, kde ležel… Řeč se stočila na mistrovství světa. Obdivoval jsem, že jen z obrazovky dovedl u všech brankářů rozpoznat jejich slabiny a přednosti,“ napsal roku 1969 do Čs. sportu, v jehož ostravské redakci pracoval dlouhá léta.

„Pepík nás podržel,“ bylo okřídleným heslem roku 1961. Kde zůstali všichni, kteří ho tenkrát zahrnovali obdivem, když bylo třeba citlivě přistoupit k jeho osobním problémům?