* 20. 4. 1891 v Praze
FUNKCIONÁŘ, NOVINÁŘ, ROZHLASOVÝ REPORTÉR
Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.
1908 aktivní účastník finanční sbírky pro zabezpečení účasti českých hokejistů na turnaji v Chamonix, 1911 mezinárodní sekretář Českého svazu hockeyového, 1931 první rozhlasová reportáž hokejového utkání, 1933 první rozhlasové přenosy ze světového šampionátu, 1949 naposledy s mikrofonem na mistrovství světa, 1955 vydání knihy Padesát let v našem sportu, 1962 kniha Hokej můj osud.
Uspět proti Kanaďanům není ani dnes snadné, ale počátkem třicátých let byl výkonnostní rozdíl mezi originály ze země javorového listu a jejich více či méně neumělými evropskými kopiemi stále ještě propastný. Tým, o kterém hovoří citát na sousední straně, k nám přicestoval z Berlína. Tam vyklepl vynikající Berliner SC 5:1, německou reprezentaci 7:1 a evropský výběr 4:0. Za takových okolností byla prohra LTC (i s Blakie Watsonem v sestavě) 0:2 výsledkem nadmíru čestným. A hned nazítří národní mužstvo svedlo s Kanaďany heroickou bitvu bez vítěze!
Ony dva zimní večery roku 1931 vynesly české fanoušky do sedmého nebe. Odehrály se v nich hned čtyři památné premiéry! V sobotu17. ledna se v prvním utkání, které se kdy hrálo na štvanickém zimním stadionu, poprvé představila na českém ledě kanadská reprezentace pro světový šampionát. V neděli Češi poprvé Kanaďanům nepodlehli – a ta sláva se poprvé v hokejové historii nesla po vlnách éteru do celé země!
„Že se rozhlasové vysílání tohoto zápasu posluchačům líbilo, na tom měl hlavní podíl prudký spád boje, znamenitá kulisa, jíž byli jak hráči se svými spontánními projevy na hřišti, tak i všechen hluk a všechny zvuky provázející hru, jako řezání bruslí do ledu, třeskot holí, dunivé rány touše do hrazení a znamenitá nálada obecenstva.“ To vše je jistě pravda. Ale chybí tu něco, o čem se pan Laufer dost dobře zmínit nemohl: jeho nenapodobitelný, příjemnou povídavostí uklidňující popis dramatického dění na ledě, prokládaný nesčetnými srovnáními a přirovnáními, vzpomínkami a drobnými klepy. To on způsobil ten zázrak, že si hokej našel fanoušky i v místech, kde živého hokejistu ještě nikdy neviděli! Laufrovy přenosy ze štvanických světových šampionátů v letech 1933, 1938 a najmě pak roku 1947 jednou provždy v této zemi proměnily hokej v celonárodní záležitost, přímo do srdce zasahující všechny vrstvy a věkové skupiny jejího obyvatelstva, ve fenomén, který tu už dávno a zdaleka není pouze jedním sportovním odvětvím.
Gymnazistu Laufra přivedla kdysi na Slavii touha závodit na atletické dráze. Z poznání, že úspěchy na tomto poli mu nejsou souzeny, může leckdo snadno zatrpknout. Ten malý mládenec však měl velké srdce. Do sportu se bezvýhradně zamiloval a zůstal mu skálopevně věrný po celý život. Kdo věděl, že býval mezinárodním sekretářem fotbalové Slavie, odvozoval z toho přesvědčení, že hlavním předmětem té lásky byl fotbal. Až v citované knize se redaktor Laufer vyznal z toho, že to vždy byl – především hokej. Možná už pro ten úžasný pocit, že byl od samého začátku u toho. Když se dočetl ve Sportu a hrách o sbírce na pomoc výpravě do Chamonix, skládal od spolužáků korunku ke korunce a výtěžek pyšně odnesl do redakce. Za odměnu dostal svázaný ročník časopisu. Ležel pak v něm prý dlouhé dny a noci…
Začal pracovat v hokejovém svazu a brzy se stal pravou rukou Emila Procházky. Po řadu let nesl na svých bedrech celou tíhu korespondence se sídlem LIHG v Paříži i s pořadateli šampionátů a dalších turnajů. Roku 1911 odcestoval na mistrovství do Berlína už jako svazový mezinárodní sekretář. Už víme, že když naši hned svou první účast proměnili v prvenství, byl spolu s Janem Paloušem pověřen převzít na závěrečném banketu pohár. Podmínkou byl frak, který si ani jeden z nich na cestu nepřibalil. Jak si pomohl Palouš, není známo. Laufer si frak vypůjčil od v té době již renomovaného historika umění V. V. Štecha, který tam právě pobýval. Půjčil rád – byl ovšem o hlavu větší a také o dost rozložitější než čiperný tajemníček. Ale co – pohár je pohár! Kdo by se v takové chvíli trápil maličkostmi?