JOSEF DOVALIL

* 10. 6. 1944 v Třebíči

PEDAGOG, VĚDECKÝ PRACOVNÍK, FUNKCIONÁŘ

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 19. 12. 2013.

Mezníky kariéry

1968 absolvent Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, 1999 proděkan a 1991 děkan FTVS, 1987 člen předsednictva a později výkonného výboru ČSLH, 1996 člen předsednictva a místopředseda Českého olympijského výboru.

Stálo by za doktorskou práci z hokejové historie dobrat se toho, kolik cenných lidí – a jejich prostřednictvím cenných podnětů – dala už tomu krásnému sportu líheň, kterou kdysi založil profesor Vladimír Kostka na Fakultě tělesné výchovy Univerzity Karlovy. Řada z nich, samotného jejího tvůrce a prvního učitele nevyjímaje, právem patří do Síně slávy českého hokeje; na místech nejpřednějších také tři muži, vyjmenovaní v krátké citaci na sousední straně. Nejen z tvrdé tréninkové řehole vybraných hráčů, ale i z porad onoho triumvirátu, z jeho každodenního společného přemítání, dohadování i hádání se roku 1985 zrodil triumf na pražském šampionátu. U jeho kořenů bychom objevili posedlost těch tří vytčeným cílem, pevné odhodlání k němu dojít a víru; bez té nejde nic. Jména Luďka Bukače a Stanislava Neveselého zná každý fanoušek českého hokeje a je to tak v naprostém pořádku. Slouží ke cti těm, kdo roku 2013 vybírali další kandidáty Síně slávy, že mezi ně zařadili i Josefa Dovalila.

Co to je, když se řekne metodika? Zvěčnělý docent František Gel kdysi dávno na svých kouzelných seminářích žurnalistiky na filozofické fakultě kladl posluchačům na srdce, že letmé nahlédnutí do slovníku vydá za vodopád zbytečných slov. Přidržme se té moudrosti a nalistujme si pojem „metodika“ třeba v Malé československé encyklopedii. Slovo řeckého původu označuje „praktické schéma určující postup provádění různých odborných činností. Vychází z vědeckého poznání či empirie a sjednocuje dílčí postupy do smysluplného a racionálního metodického rámce na základě přesného vymezení jednotlivých pokynů, směrnic a ukazatelů pro výkon dané činnosti.“ Nebo také může jít o „ souhrn návodů ke splnění určitého úkolu, vycházející z metodologie příslušného vědního či aplikovaného oboru s cílem více či méně normativním způsobem zajistit vzájemnou porovnatelnost různých výsledků (metodický standard).“ Stačí si ty definice pozorně přečíst a promítnout si je třeba právě do formování hokejového týmu a systému, dávkování a stanovení optimální zátěže jeho tréninku.

Josef Dovalil fakultu tělesné výchovy a sportu vystudoval a od té doby na ní působí; v současné době na katedře pedagogiky, psychologie a didaktiky. Stal se prvním děkanem fakulty, zvoleným po listopadu 1989. Je nositelem stříbrné i zlaté Medaile Univerzity Karlovy za zásluhy o její rozvoj a také autorem nebo spoluautorem řady respektovaných publikací, zabývajících se především sportovním tréninkem. A současně je i významným znalcem olympijského hnutí.

Teď ale zpátky k hokeji. Vedle Bukače a Neveselého spolupracoval Josef Dovalil zejména s dalším významným absolventem fakulty a předním trenérem Pavlem Wohlem. V Bukačově a Neveselého éře 1980 – 1985 a potom za Wohla na konci 80. let působil v realizačních týmech reprezentace. Později se stal členem předsednictva a výkonného výboru ČSLH se zaměřením na metodiku. Když byl na návrh hokejového svazu zvolen do předsednictva Českého olympijského výboru, stal se jeho místopředsedou pro olympismus.

Když už jsme se pustili do výkladu pojmů – co to je, když se řekne olympismus? Podle Olympijské charty „životní filozofie, povznášející a vyváženě spojující v jeden celek zdatnost těla, vůle a ducha. Spojením sportu, kultury a výchovy usiluje o vytvoření způsobu života, založeného na radosti z vynaloženého úsilí, na výchově pomocí dobrého příkladu a na respektování univerzálních etických principů.“

Kdo by se pod ty věty nepodepsal? Zkusme však žít a jednat podle nich dnes a denně ve všem všudy. Dá to fušku – ale to přece platí o každém úsilí a každém díle, které má nějakou hodnotu.