JOSEF AUGUSTA

* 24. 11. 1946 v Havlíčkově Brodě

KŘÍDELNÍ ÚTOČNÍK, TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Trenér mistrů světa 2000 a 2001, asistent trenéra 1999 a účastník dalšího MS 2002. Jako hráč stříbro ze ZOH 1976 a účastník MS 1969, 1974, 1975 a 1978.

V národním týmu

100 utkání, poprvé 16. 4. 1967 v Chemnitzu (Karl-Marx- Stadtu) proti NDR (5:3), naposledy 14. 5. 1978 v Praze na MS proti SSSR (1:3); 24 gólů (6 ve svět. soutěžích) první 12. 3. 1969 v Praze proti Kanadě (2:1), poslední 13. 2. 1978 ve Stockholmu proti Švédsku 7:4 (skóroval dvakrát).

V lize

551 utkání (1965 – 1982), 172 gólů; mistrovské tituly 1967, 1968, 1969, 1970, 1971, 1972 a 1974; jako trenér 1991 (s Jar. Holíkem) a 1994.

Mezníky kariéry

1956 Havlíčkův Brod, 1965 Dukla Jihlava, 1982 Selb, trenér 1983 Modeta Jihlava, 1986 Dukla Jihlava, 1991 Zlín, 1993 Olomouc, 1996 Aleghe, 1997 Dukla Jihlava; 1998 asistent trenéra reprezentace Ivana Hlinky, 1999 hlavní trenér, 2002 Havířov, 2005 Slovan Bratislava (do roku 2006).

Po bratrech z rodu Holíků a Janu Suchém byl již čtvrtým odchovancem havlíčkobrodské Kotliny, který přišel do Jihlavy a stal se jedním z pilířů armádního týmu. „Aušus“ byl typickým levým křídlem podle receptu Vladimíra Kostky: důsledným „psem obranářem“, který na ledě vždy zmohl pořádný kopec černé dřiny. Dukle jezdíval fandit už v době, kdy za ni váleli jeho předchůdci, a snil, že i jeho tam zavede vojenská služba. Sen se mu vyplnil – i s bonusem: v téže sezoně, kdy poprvé vyjel na led nejvyšší soutěže, získali vojáci – a tedy i on – svůj první mistrovský titul. Když se tehdy z rozhodujícího střetnutí vrátili do Jihlavy už jako mistři, očekávalo je plné náměstí, a všichni ti věrní je pak v triumfálním průvodu doprovodili na Horácký zimní stadion… Dál už to šlo rok za rokem. K sedmi prvenstvím, získaným s výjimkou roku 1973 v nepřetržité řadě, přidal pak ještě jedno v ročníku 1981– 82.

V Dukle ale jako kdyby si Augusta vybral celý příděl svého hráčského štěstí. Za národní mužstvo si poprvé zahrál už ve dvaceti letech, ale nominace na světové šampionáty se mu pak s jedinou výjimkou roku 1969 řadu let vyhýbala, i když trenér národního mužstva byl tehdy v jedné osobě i koučem Dukly a Horácká hokejová univerzita, jak byl armádní tým nazýván, se stala spolehlivým výtahem do reprezentace. Smolař „Aušus“ ale propásl památný rok 1972 s titulem mistrů světa, vybojovaným po třiadvaceti letech marných nadějí. V letech 1974, 1975 a 1976 měl dobrou sérii, ale podle principu třikrát a dost. V posledním zmíněném roce pod olympijskou vlajkou sice patřil k těm, které o zlaté medaile připravila nejen chřipková epidemie a spolu s ní nehorázný výrok dopinkových komisařů MOV o zakázané podpoře u kapitána týmu Františka Pospíšila (který chřipku léčil prostředkem, jenž regule IKHF nezakazovaly), ale i jiné křivdivé verdikty. „Nás v zápase o zlato velice poškodil americký rozhodčí Lee, který za stavu 2:0 pro nás neodpískal faul na Edu Nováka, jenž by Rusy poslal do tří. V poslední třetině navíc zákroky otáčel proti nám a pomáhal Rusům zvrátit stav utkání. Tehdy jsme měli na to sbornou porazit a mít zlato. Tuhle křivdu mám v sobě dodnes. Vždyť stejné mužstvo pak dvakrát za sebou vyhrálo mistrovství světa,“ vyprávěl Josef Augusta v knize Dukla Jihlava, půl století legendy.

Ono to ale nebylo doslova a do písmene stejné mužstvo, které o pár týdnů později spanilou jízdou proletělo šampionátem, aniž by okusilo trpkou příchuť porážky – třeba i proto, že v hale Rondo v něm chyběl právě „Aušus“. Na olympiádě nezklamal, ale před cestou do Katovic dali trenéři přednost Jaroslavu Pouzarovi, kterého pro tu chvíli připravovali už po dvě sezony. Na podzim už však zase byl v týmu, který exceloval v Kanadě. „Je to spolehlivý a bojovný hráč, ukázněný a soustředěný na plnění taktických úkolů,“ hodnotil jeho vystoupení v kolébce hokeje trenér národního mužstva Karel Gut. „Jeho bojovnost se uplatňuje zejména při tvrdém a vzrušeném zámořském pojetí hry. V Kanadském poháru 1976 patřil mezi nejlepší hráče.“ Jak by se byl nesmlouvavý bojovník hodil proti „ranému sběru“ urputných harcovníků, vyřazených z play off NHL, který reprezentoval zemi javorového listu při návratu jejího hokeje do světové soutěže po osmileté nepřítomnosti v následujícím roce ve Vídni! Jenže tehdy ho zranění přinutilo zůstat doma.

V Dukle mu také říkali „Vrchní hecíř“. To on vyprovokoval Jaroslava Holíka k sázce, že uběhne maraton. Prohrál, ale vsázel se dál. Klidně mu však mohli říkat i „Vrchní smolař“. Protože, když to všechno shrneme: patřit do národního mužstva, které třikrát vybojovalo pohár světových šampionů, těšit se důvěře trenéra, přitom nebýt ani jednou u toho, to je svého druhu unikum. Hlavně ale pech! Už roku 1969 stačilo po dvou vítězstvích nad Rusy dát Švédům v posledním utkání jeden gól a… Jenže ho nedali, i když šance byly. Jako hráč se Josef Augusta mistrem světa nestal. Ještě, že si to později vynahradil jako trenér!