JIŘÍ ŠEJBA

* 22. 7. 1962 v Pardubicích

LEVÉ KŘÍDLO, TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Mistr světa 1985, účastník ZOH 1988 a MS 1986, 1987 a 1989; člen Klubu hokejových střelců (260 gólů).

V národním týmu

134 utkání, poprvé 16. 2. 1982 v Praze v turnaji proti SSSR (3:6), naposledy 18. 4. 1995 v Litvínově přátelsky proti Švédsku (2:3); 34 gólů (11 ve světových soutěžích), první 11. 4. 1983 v Teplicích v turnaji proti Finsku (9:2, skóroval třikrát), poslední 6. 11. 1994 ve Stuttgartu v turnaji proti Slovensku (4:3).

V lize

479 utkání v letech 1979 – 1995, 226 gólů; mistrovské tituly 1985, 1986 1987, jako trenér 2005.

Mezníky kariéry

Pardubice, 1984 Dukla Jihlava, 1986 Pardubice, 1990 Buffalo Sabres, 1992 Jokerit Helsinky, 1993 Pardubice, 1995 Slovan Bratislava, 1996 Essen (do roku 2000); trenér 2000 Pardubice mládež, 2004 A-mužstvo (do roku 2005).

Byl pátek 3. května 1985, poslední den jubilejního 50. mistrovství světa. Do rozhodujícího utkání finálové skupiny mezi Československem a Kanadou vstoupila obě mužstva s plným bodovým ziskem z předcházejících zápasů. V předvečer utkání učinil Luděk Bukač poslední z řady prohlášení, která provázela jeho práci s tímto týmem: slíbil, že trenéři i hráči udělají vše, abychom se mohli radovat. Jen se začalo hrát, měl Mario Lemieux první velkou šanci zápasu, ale skvělý Králík navázal na sérii jedinečných zákroků z předcházejících zápasů. Po 5 minutách a 23 vteřinách hry otevřel Jiří Šejba skóre. Ve druhé třetině ještě dvakrát zařídil vedení. Jeho hattrick dostal uličnickou pečeť: jako kdyby neměl dost na tom, že jako novic světové soutěže dal v přímém souboji o pohár mistrů světa Kanadě tři góly, k tomu poslednímu se rozjel z vlastního oslabení! „Nejdříve jsem myslel, že s pukem jen vyjedu z třetiny,“ řekl po utkání novinářům. „Pak zase, že bych ho mohl dovézt až do kanadské a zašlápnout. Cestou mi ale přišla myšlenka, že bych Stevensonovi mohl ujet. Už jsem byl dlouho na ledě, potřeboval jsem vystřídat, ale ještě jsem našlápl a zkusil prudce změnit směr a natlačit se na osu kluziště. Spolkl mi to – a najednou jsem byl sám před gólmanem!“ Takhle to může být prosté, když se to umí.

Když se začal okřesávat v přípravce, vycházelo právě nad pardubickým ledem trojhvězdí Martinec – Novák – Šťastný, jehož záře měla být v příštích letech viditelná na všech polednících severní polokoule. Kdo by nechtěl být jako oni? O Jirkovi se brzy vědělo, že bude hrát ligu. Poprvé si to vyzkoušel v sedmnácti. Byl rychlý, tvrdý, proto ho vybrali na zaoceánský zájezd reprezentační osmnáctky. Roku 1980 si zahrál na jejím mistrovství Evropy, kde se na něho mohla podívat celá rodina i kamarádi; hrálo se v Hradci Králové. Z příštích spolumistrů světa s ním tehdy byl ve stříbrném týmu Antonín Stavjaňa. Na světovém šampionátu na přelomu let 1981 a 1982 dvacítek v Kanadě by si byl zahrál nejenom znovu s Tondou, ale i s Vláďou Růžičkou, Frantou Musilem a Petrem Rosolem, jenže ve sportu a v hokeji zvláště není nikdy nic předem jisté. Tenkrát ho zastavil zápal plic a zlomený prst.

V pardubickém týmu měl stálé místo na levém křídle vedle Vladimíra Veitha a Oty Janeckého. Perníkoví rytíři se tlačili do horních pozic tabulky; v letech 1983 a 1984 skončili vždy třetí. Tajně doufal, že objeví své jméno v olympijské sestavě pro Sarajevo. Jako levá křídla tam odcestovali Liba, Černík, Richter a Korbela. Možná nebyli všichni lepší, ale žádný z nich docela určitě nebyl horší než on. Pro národní mužstvo je jen dobře, když je z koho vybírat. Potom ale z nominace pokaždé někoho zabolí u srdce…

Na druhé straně, když mu přišel povolávací rozkaz, nemohl v té době už být odjinud než z Jihlavy. Mistrovský hattrick Dukly z posledních tří ročníků ligy mu dával reálnou naději, že se tam také zapíše do historické listiny šampionů. Spolu s dalším nováčkem Michalem Pivoňkou z Kladna ho přiřadili k už zkušenému Oldovi Válkovi. Tak si spolu zahráli i za národní mužstvo a vůbec to nebylo špatné, ale trenéři stále znovu a znovu hledali nové varianty. V jeho případě to byl útok s Jiřím Lálou a Dušanem Paškem. A ten se pak stal třetí řadou pro světový šampionát! Znamenalo to, že bude mít za úkol eliminovat elitní formace soupeřů. V případě sovětské sborné to znamenalo hrát proti fantastickému útoku Makarov – Larionov – Krutov; a s ním chodila na led obrana Fetisov – Kasatonov. Takovou pětici tehdy nikdo jiný na světový šampionát přivézt nemohl. Náš třetí útok proti ní obstál se ctí, vzájemný gólový souboj ve finálovém střetnutí dokonce vyhrál 1:0! A Jiří to měl nejtěžší: právě na jeho straně kluziště hráli nejlepší bek šampionátu Fetisov a nejlepší útočník Makarov! Svou zkoušku zralosti proti nim složil na výbornou s vyznamenáním!