* 22. 7. 1962 v Pardubicích
LEVÉ KŘÍDLO, TRENÉR
Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.
Mistr světa 1985, účastník ZOH 1988 a MS 1986, 1987 a 1989; člen Klubu hokejových střelců (260 gólů).
134 utkání, poprvé 16. 2. 1982 v Praze v turnaji proti SSSR (3:6), naposledy 18. 4. 1995 v Litvínově přátelsky proti Švédsku (2:3); 34 gólů (11 ve světových soutěžích), první 11. 4. 1983 v Teplicích v turnaji proti Finsku (9:2, skóroval třikrát), poslední 6. 11. 1994 ve Stuttgartu v turnaji proti Slovensku (4:3).
479 utkání v letech 1979 – 1995, 226 gólů; mistrovské tituly 1985, 1986 1987, jako trenér 2005.
Pardubice, 1984 Dukla Jihlava, 1986 Pardubice, 1990 Buffalo Sabres, 1992 Jokerit Helsinky, 1993 Pardubice, 1995 Slovan Bratislava, 1996 Essen (do roku 2000); trenér 2000 Pardubice mládež, 2004 A-mužstvo (do roku 2005).
Byl pátek 3. května 1985, poslední den jubilejního 50. mistrovství světa. Do rozhodujícího utkání finálové skupiny mezi Československem a Kanadou vstoupila obě mužstva s plným bodovým ziskem z předcházejících zápasů. V předvečer utkání učinil Luděk Bukač poslední z řady prohlášení, která provázela jeho práci s tímto týmem: slíbil, že trenéři i hráči udělají vše, abychom se mohli radovat. Jen se začalo hrát, měl Mario Lemieux první velkou šanci zápasu, ale skvělý Králík navázal na sérii jedinečných zákroků z předcházejících zápasů. Po 5 minutách a 23 vteřinách hry otevřel Jiří Šejba skóre. Ve druhé třetině ještě dvakrát zařídil vedení. Jeho hattrick dostal uličnickou pečeť: jako kdyby neměl dost na tom, že jako novic světové soutěže dal v přímém souboji o pohár mistrů světa Kanadě tři góly, k tomu poslednímu se rozjel z vlastního oslabení! „Nejdříve jsem myslel, že s pukem jen vyjedu z třetiny,“ řekl po utkání novinářům. „Pak zase, že bych ho mohl dovézt až do kanadské a zašlápnout. Cestou mi ale přišla myšlenka, že bych Stevensonovi mohl ujet. Už jsem byl dlouho na ledě, potřeboval jsem vystřídat, ale ještě jsem našlápl a zkusil prudce změnit směr a natlačit se na osu kluziště. Spolkl mi to – a najednou jsem byl sám před gólmanem!“ Takhle to může být prosté, když se to umí.
Když se začal okřesávat v přípravce, vycházelo právě nad pardubickým ledem trojhvězdí Martinec – Novák – Šťastný, jehož záře měla být v příštích letech viditelná na všech polednících severní polokoule. Kdo by nechtěl být jako oni? O Jirkovi se brzy vědělo, že bude hrát ligu. Poprvé si to vyzkoušel v sedmnácti. Byl rychlý, tvrdý, proto ho vybrali na zaoceánský zájezd reprezentační osmnáctky. Roku 1980 si zahrál na jejím mistrovství Evropy, kde se na něho mohla podívat celá rodina i kamarádi; hrálo se v Hradci Králové. Z příštích spolumistrů světa s ním tehdy byl ve stříbrném týmu Antonín Stavjaňa. Na světovém šampionátu na přelomu let 1981 a 1982 dvacítek v Kanadě by si byl zahrál nejenom znovu s Tondou, ale i s Vláďou Růžičkou, Frantou Musilem a Petrem Rosolem, jenže ve sportu a v hokeji zvláště není nikdy nic předem jisté. Tenkrát ho zastavil zápal plic a zlomený prst.
V pardubickém týmu měl stálé místo na levém křídle vedle Vladimíra Veitha a Oty Janeckého. Perníkoví rytíři se tlačili do horních pozic tabulky; v letech 1983 a 1984 skončili vždy třetí. Tajně doufal, že objeví své jméno v olympijské sestavě pro Sarajevo. Jako levá křídla tam odcestovali Liba, Černík, Richter a Korbela. Možná nebyli všichni lepší, ale žádný z nich docela určitě nebyl horší než on. Pro národní mužstvo je jen dobře, když je z koho vybírat. Potom ale z nominace pokaždé někoho zabolí u srdce…
Na druhé straně, když mu přišel povolávací rozkaz, nemohl v té době už být odjinud než z Jihlavy. Mistrovský hattrick Dukly z posledních tří ročníků ligy mu dával reálnou naději, že se tam také zapíše do historické listiny šampionů. Spolu s dalším nováčkem Michalem Pivoňkou z Kladna ho přiřadili k už zkušenému Oldovi Válkovi. Tak si spolu zahráli i za národní mužstvo a vůbec to nebylo špatné, ale trenéři stále znovu a znovu hledali nové varianty. V jeho případě to byl útok s Jiřím Lálou a Dušanem Paškem. A ten se pak stal třetí řadou pro světový šampionát! Znamenalo to, že bude mít za úkol eliminovat elitní formace soupeřů. V případě sovětské sborné to znamenalo hrát proti fantastickému útoku Makarov – Larionov – Krutov; a s ním chodila na led obrana Fetisov – Kasatonov. Takovou pětici tehdy nikdo jiný na světový šampionát přivézt nemohl. Náš třetí útok proti ní obstál se ctí, vzájemný gólový souboj ve finálovém střetnutí dokonce vyhrál 1:0! A Jiří to měl nejtěžší: právě na jeho straně kluziště hráli nejlepší bek šampionátu Fetisov a nejlepší útočník Makarov! Svou zkoušku zralosti proti nim složil na výbornou s vyznamenáním!