JIŘÍ NOVÁK

* 6. 6. 1950 v Jaroměři

STŘEDNÍ ÚTOČNÍK

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Mistr světa a Evropy 1976 a 1977, stříbrná medaile ze ZOH 1976, účast na ZOH 1980 a MS 1973, 1975, 1978 a 1979; člen Klubu hokejových střelců (331 gólů).

V národním týmu

160 utkání, poprvé 12. 3. 1969 v Pardubicích s USA (6:1, reprezentovalo B-mužstvo), naposledy 22. 2. 1980 v Lake Placid na ZOH proti Kanadě 6:1; 76 gólů (18 ve svět. soutěžích), první v premiérovém utkání, poslední 14. 2. 1980 v Lake Placid na ZOH proti USA (3:7).

V lize

480 utkání v letech 1967 – 1981, 256 gólů; mistrovské tituly 1971, 1972 a 1973.

Mezníky kariéry

1962 Pardubice, 1970 Dukla Jihlava, 1972 Pardubice, 1981 HC Lausanne, 1983 Vilard- -de-Lans, 1984 Cortina Doria, 1986 Hradec Králové, 1989 HC Neuchatel (do roku 1992).

Křídla měla v dokladech rok narození 1949, centr 1950. Vláďa, Jirka a Bohouš, nebo řečí pardubické a později i reprezentační šatny „Marcello,“ „Bochník“ a „Bogas“. Na sportovních stránkách novin Martinec – Novák – Šťastný. Tak nastoupili v březnu 1969 na svém domácím ledě k utkání reprezentačního béčka proti Američanům; áčko hrálo téhož večera v Praze proti Kanaďanům. I druhá garnitura byla pověřena mezistátní reprezentací a tak všichni tři naráz prošli oficiálním křtem. Mimochodem nastříleli sami čtyři góly. Martinec dva, jeho druhové po jednom. „Marcello“ se také první z těch tří – už roku 1970 – prosadil do nominace na světový šampionát.

Jednoho dne téhož roku, jen o něco později, se otec Novák vypravil do Jihlavy. Na Horáckém zimním stadionu našel mladšího trenéra Dukly Stanislava Neveselého. Svěřil se mu se synovým přáním: Jirka by strašně rád hrál za Duklu. Věří, že by se tam spíše propracoval do reprezentačního kádru. „Novák z Pardubic?“, řekl trenér. „Ať klidně narukuje – my už ho dostaneme do výběrového kempu a tam si ho proklepneme. To nebude problém.“ – „Ale bude,“ opáčil ponuře otec. „On totiž náš Jirka nikam rukovat nebude. Má modrou knížku!“ Dostal ji na základě zranění klíční kosti z juniorského mistrovství Evropy v Ga-Pa, kde hrál společně s Martincem. Tisíce jeho vrstevníků v té době špekulovaly, kterak se k vytoužené „modré“ dostat – a on ji vrátil! Pravda je, že ho v Jihlavě nečekal výcvik v tanku, ale Horácká hokejová univerzita. Vsadil dobře. V Pardubicích nejprve jeho rozhodnutí nemohli pochopit a vůbec dost vrčeli. Když se však po dvou letech vrátil domů jako vážný kandidát reprezentace, přijali ho s otevřenou náručí. A roku 1973 už ani jeho šampionát neminul.

Jirka se na Vysočině stal dvakrát mistrem ligy, takže se teď vlastně mohl na své spoluhráče dívat spatra. Ale tomu jejich prvnímu společnému šampionátu těsně předcházel i první mistrovský titul Pardubic, u kterého byli všichni tři. Elitní první útok zápas co zápas rozvracel obranné řady soupeřů. V základní části soutěže nastříleli Martinec se Šťastným po 26 a Jirka 18 gólů. V play off čtyř nejlepších týmů „perníkáři“ vyřídili v semifinále bratislavský Slovan a ve finále jihlavskou Duklu vždy 4:2 na zápasy. Poslední zápas celého ročníku se hrál v Jihlavě a všeobecně se očekávalo, že vojáci vyrovnají stav série na 3:3. Pardubičtí ale nervy drásající bitvu nakonec vyhráli 5:3 a v čestné loži vypukla panika. Na utkání sice přijela delegace hokejového ústředí, ale bez poháru pro mistra ligy. Slušelo by se namístě dekorovat novopečené mistry. Jenže čím? Co jim předat, když trofej zůstala v Praze?

V roce 1976 získalo skvělé pardubické trio pomyslnou trojkorunku účasti ve všech třech velkých turnajích pamětihodného roku: v olympijském turnaji, světovém šampionátu i Kanadském poháru. Jiří Novák nastřílel v prvním případě 5, v druhém 9 a ve třetím 2 góly.

Redaktor Mladého světa Jan Dobiáš se ho zeptal, jak se mu jeví jeho spoluhráči. „Obdivuju u nich společnou vlastnost,“ řekl bez dlouhého rozmýšlení. „Nedělají z ničeho velké problémy. Něco přišlo – tak to zas odejde – jakápak velká starost. Jednou se tak vybourali v autě, že já byl dva dny špatný jen z toho vyprávění. A oni už dvě hodiny po bouračce seděli na kafi a vyprávěli si, jako by nic. Prostě šťastní lidé. Nebo na ledě: na Martincovi tři visí, čtvrtý ho mlátí přes hlavu – a on se pořád směje.“ A jak to ti tři spolu kouleli? „Vycházíme z toho, že Vláďa má úžasnou předvídavost a hrajeme jednoduchý systém: první má puk a druzí dva se mu podřizují, hledají vhodný prostor a domýšlejí akci. Nacvičený máme jen přechod z obrany do útoku dlouhou přihrávkou. Daří se nám pak přečíslit soupeře. Když jedeme dva na jednoho nebo tři na dva, nemohou nás mlátit – musí hrát pozičně. Kvůli té dlouhé nahrávce nás mrzí, že hrajeme v reprezentaci co chvíli s jinými beky. Potřebovali bychom, abychom si na sebe zvykli. Jako má Nový Pospíšila nebo Hlinka Bublu…“