JIŘÍ KUČERA

* 28. 3. 1966 Plzeň

STŘEDNÍ ÚTOČNÍK, TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 17. 12. 2015.

Mistr světa 1966, třetí na MS 1987, 1989, 1990 a 1993, účastník ZOH 1994, MS 1986, 1991, 1994 a 1995, Kanadského poháru 1987 a Světového poháru 1996.

V národním týmu

191 utkání, poprvé 3. 9. 1986 v Jihlavě proti Švédsku (6:3), naposledy 9. 2. 1997 ve Stockholmu proti Rusku (1:5); 46 gólů (z toho 18 ve světových soutěžích), první 1. 11. 1986 v Ostravě proti SSSR (3:2), poslední 5. 5. 1996 na MS ve Vídni proti Kanadě (4:2).

V lize

293 utkání v letech 1982 – 1990, 89 branek; mistrovský titul Švédska 1996.

Mezníky kariéry

1983 Škoda Plzeň, 1985 Dukla Jihlava, 1987 Škoda Plzeň, 1990 Tappara Tampere (Finsko), 1994 Luleǻ (Švédsko), 1996 ZKZ Plzeň, 1997 Kloten (Švýcarsko), 1998 Luleǻ (do 2001); trenér 2001 Klatovy, později Rokycany, Litvínov nejprve jako asistent a pak i hlavní trenér, juniorská reprezentace, Hradec Králové… V době uvedení do Síně slávy působil v hradecké farmě v Litoměřicích.

Gól do opuštěné klece, který potvrdí vítězství, bývá hráči i fanoušky bouřlivě oslavován, ale jméno jeho autora historie po letech obvykle kdovíjak nezdůrazňuje. Prostě se v pravou chvíli na pravém místě potkal s pukem, nezaváhal a trefil. Ovšem zlatý gól světového šampionátu, to je jiná. Tím více v případě Jiřího Kučery: tu zlatou pečeť finálového triumfu 4:2 nad Kanaďany na MS 1996 ve Vídni si tenkrát neúnavný dříč a tahoun mužstva zasloužil vskutku vrchovatě! Stejně jako čest, které se mu dostalo po návratu mužstva do Prahy. Tehdy prezident republiky Václav Havel pozval mistry světa na Hrad a Jirka mu spolu s kapitánem Robertem Reichlem předal dres podepsaný všemi, kdo se o úspěch zasloužili.

Život někdy tropí i hlouposti docela roztomilé. Rok před Vídní poskytl Jiří měsíčníku Hokej interview, ve kterém se zamyslel nad tím, čeho už na ledě dosáhl, i nad sny, které se mu nepodařilo proměnit ve skutečnost. „Ano, chci hrát v reprezentaci, ale kdyby mi trenér řekl, ,Hele, Jirko, my s tebou nepočítáme,‘ tak pojedu dál, nebudu na to myslet a příští rok se uvidí. Nesmíš se vázat a pořád kalkulovat… Pak, když tě nevezmou, jsi nahranej. Je to hodně v psychice. Hraješ ligu, hraješ si svůj hokej a pak je tu reprezentace. Když budu hrát ligu ve Švédsku, nebude mým hlavním cílem rozhodující branka ve finále mistrovství světa. Musí se to brát tak, jak to přichází.“ Rok se s rokem sešel, on dál válel švédskou ligu – a pak ho Luděk Bukač pozval do Vídně a on tam dal gól, na který si zakázal myslet…

Začínal v Plzni, ligu hrál poprvé jako sedmnáctiletý v sezoně 1983-84. Na ledě se objevil v 12 utkáních, úspěšným střelcem ani nahrávačem se nestal. Ale v následujícím ročníku už odehrál 40 zápasů, vstřelil 6 branek a připsal si 6 asistencí. Na vojně v Dukle vytvořil mladý plzeňský centr útočnou řadu s Liborem Dolanou a Petrem Vlkem na křídlech. Šlo jim to spolu jedna radost, v Jihlavě byl veliký zájem, aby tam všichni tři zůstali natrvalo, ale Jirku to táhlo zpátky na západ Čech. „Bylo v tom volání domova, a také se mi nechtělo podepsat vojnu,“ řekl po letech v rozhovoru pro Sport Plus. „Na jihlavská léta však vzpomínám rád, hodně jsem se tam naučil.“ To už se proměnil v jednoho z nejpozoruhodnějších centrů v lize. Neoslňoval střeleckými úspěchy, ale stoprocentně odevzdával týmu všechny své přednosti. Nebylo jich málo. Popis jeho forčekinku mohl sloužit jako příklad pro učebnici vrcholového hokeje. „Konstruktivní střední útočník se smyslem pro spolupráci, jehož předností byla technická vyspělost, velmi dobrá fyzická vybavenost a zodpovědnost ve hře“ – tak ho později charakterizoval Karel Gut.

Byl jedním z prvních českých hokejistů, kteří se vydali do hokejového světa severskou cestou. V Tampere se mu líbilo, finský hokej v té době prožíval bouřlivý vzestup. Klub se ale dostal do finančních těžkostí, jemu právě dobíhala smlouva – a tak než se nadál, octl se ve švédském Luleǻ. Roku 1987 byl draftován pittsburghskými Tučňáky, ale do NHL ho nic netáhlo. Kdekdo se podivoval, proč to alespoň nezkusí. „Vadilo by mi to věčné cestování,“ řekl. A když se ho později zeptali, zda svého rozhodnutí nelitoval, odpověděl: „A víte, že ne? Ve Skandinávii jsem prožil hezké a vcelku úspěšné roky. Jsem vděčný za vše, co mne potkalo, stěžovat si rozhodně nemohu ani náhodou.“

Z hlediska českého fanouška bylo důležité, že byl stále k dispozici národnímu mužstvu. A deset let v reprezentaci se zapsalo nejen do jeho sportovního životopisu, ale i do historie českého hokeje. Roku 1996 ve Vídni byl už zralý hráč ve vrcholné formě. A odevzdal tam všechno, co v něm bylo.