JIŘÍ KRÁLÍK

* 11. 4. 1952 v Gottwaldově (Zlíně)

BRANKÁŘ, TRENÉR, FUNKCIONÁŘ

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Mistr světa 1985, držitel stříbrné medaile ze ZOH 1984, účastník ZOH 1980 a MS 1979, 1982 a 1983; nejlepší brankář MS 1982 a 1985, držitel Zlaté hokejky 1985.

V národním týmu

102 utkání, poprvé 27. 3. 1975 v Praze na Ceně Izvestijí proti Finsku (7:5), naposledy 3. 5. 1985 v Praze na MS proti Kanadě (5:3).

V lize

419 utkání.

Mezníky kariéry

1963 Gottwaldov, 1976 Dukla Jihlava, 1983 Gottwaldov, 1985 Rosenheim (do roku 1987); trenér brankářů 1989 Gottwaldov (Zlín), 1992 Eisbären Berlín (do roku 1993).

Roku 1966 se v havlíčkobrodské Kotlině hrál velký žákovský turnaj, vlastně neoficiální mistrovství republiky. Vyhráli kluci s literou „G“ na dresu. Hlavně proto, že měli v brance čtrnáctiletého Jirku Králíka.

Mnoho hokejových gólmanů, i těch nejlepších, přijde ke svému údělu tak, že je jako nejmenší nebo nejmladší postaví do branky kamarádi. Ale vždycky byli i takoví, kteří se tam postavili sami, a nikdo je už odtamtud nedostal. K těm patřil i on. Neodradila ho ani častá zkušenost, jak bolí rána pukem. Když doma viděli, že mu není rady, ušil mu táta první betony. Nebyl švec (i když to ve Zlíně bývalo nejčastější povolání), ale knihař. Jirka po něm zdědil lásku k dobré četbě. Ve škole ho bavily matematika a fyzika, což není mezi vrcholovými sportovci právě obvyklé.

Když se tři roky po úspěchu v Kotlině stal dorosteneckým mistrem republiky, znali už jeho jméno fanoušci od Šumavy až k Tatrám a stavitelé národního mužstva ho nespouštěli z očí. Talent měl mimořádný. A k němu vlastnosti, které daly věřit, že ho nepromarní. Po maturitě na strojnické průmyslovce se v rodném městě zapsal ke studiu kožedělné výroby. Pro jeho klub to znamenalo terno. Každý jiný obor studia by ho odvedl do Prahy, Brna, prostě jinam. Zlínským by zbyly oči pro pláč. A kdyby nechtěl dál studovat, sáhla by po něm po roce Dukla. Prašť jako uhoď! Takhle ho měl Zlín na léta jistého. Nešidil školu ani hokej, jenomže hokej najednou začal šidit jeho. Přesněji: ne hokej, ale jeho postavení v něm. Chytat v týmu, který ob rok sestupuje z posledního místa nejvyšší soutěže, to věru není pro kandidáta reprezentace to pravé ořechové. Každý zápas je bojem o přežití. Laická představa, že si gólman alespoň pořádně zachytá, má k poznání pravého stavu věcí hodně daleko. Ve skutečnosti ho to stresuje, vyčerpává, opotřebovává. Laciné góly (i když je zavinili jiní) mu berou sebejistotu. Takže když Jiří převzal inženýrský diplom a jeho tým se dál trápil ve II. lize, dost se na dvanáct měsíců absolventské vojny těšil. A v Jihlavě už na něho číhali!

Rok utekl jako voda. Zatímco on si v té době užil postavení brankáře týmu, kterému jen o bod utekl mistrovský titul, jeho mateřský klub potkal další pád do propadliště. Bylo mu pětadvacet a cítil, že je čas k pokusu vystoupit na vrchol. Kdyby se tam teď vrátil – nezahodil by jednou provždy šanci zachytat si na mistrovství světa? Zavázal se k další vojenské službě. Roku 1978 mu ještě nominace na pražský šampionát utekla za pět minut dvanáct. S mužstvem zůstal i po čas turnaje, leč jako nehrající třetí brankář. Od následující sezony ale už byl stálým členem reprezentace. Zraněné koleno ho nepustilo na MS 1981, ale trenéři Bukač a Neveselý už si ho hlídali.

Když mu roku 1983 vypršel vojenský závazek, ohlásil přestup zpátky do Gottwaldova, který se po čtyřleté nepřítomnosti vrátil do elitní soutěže. Bylo to tenkrát pozdvižení! Svou pravdu měly obě strany: Jihlava a národní mužstvo, že takový brankář patří do elitního týmu – on, že v jedenatřiceti letech pomalu pomýšlí na odchod a chce o svých dalších osudech rozhodnout sám, dokud je na vrcholu. Nakonec se prosadil názor Luďka Bukače, že tak zkušený a morálně pevný brankář si udrží formu i v průměrném mužstvu.

Na pražském mistrovství se Jiří Králík opravdu rozloučil s velkou hokejovou scénou. A ve velkém stylu! Chytal jedním slovem skvěle a své výkony korunoval ve třech vítězných kláních finálové čtyřky, zejména ve střetnutí s vysoce favorizovanými Rusy (2:1). Autor této knihy svého času psal o českých brankářích a jeho charakterizoval titulkem Takový tichý, rozvážný šampion. Od té doby se s ním blíže poznal v návrhové komisi Síně slávy a je přesvědčen, že ta slova stále sedí.