JIŘÍ KOCHTA

* 11. 10. 1946 v Praze

ÚTOČNÍK, TRENÉR

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Mistr světa 1972, držitel stříbrné medaile ze ZOH-MS 1968, mistr Evropy 1971 a 1972, účastník ZOH 1972 a dalších MS 1967, 1970, 1973, 1974 a 1975.

V národním týmu

148 utkání, poprvé 5. 3. 1967 v Praze proti Kanadě (4:4), naposledy 19. 4. 1975 v Düsseldorfu na MS proti Finsku (5:1); 56 gólů, první 15. 3. 1967 ve Vsetíně proti Japonsku (17:0), poslední 15. 4. 1975 v Düsseldorfu na MS proti USA (8:0).

V lize

453 utkání a 183 gólů v letech 1965 – 1979; mistrovské tituly 1967 a 1968.

Mezníky kariéry

1962 Slavoj Praha, po sloučení Bohemians, 1965 Dukla Jihlava, 1968 Sparta, 1979 Landshut, 1981 München 70. Trenér: 1982 Hedos München, 1986 Merano, 1988 Füssen, 1991 Mannheim, 1993 Biel, 1994 postupně Weisswasser, Duisburg, Helbron a Obehausen, 2002 Drážďany (do roku 2007).

Který hokejový fanda v této zemi by nevěděl, o čem je na sousední stránce řeč? Samozřejmě o MS 1972 v Praze, o druhém vzájemném utkání s Rusy, ve kterém „Nedo“ otevřel skóre a vítězství 3:2 znamenalo, že ať už závěrečný zápas s Finy dopadne jak chce, pohár zůstane v Praze! Po třiadvaceti letech marných nadějí…

Rodák z vršovického údolí se vlastně naučil bruslit v Putimi na rybníku. Přijel tam s novými bruslemi od Ježíška: valte oči, je tu machr z Prahy. Tehdy vyšlo najevo, že venkovští kluci už toho umějí víc, ale za pár dnů s nimi létal po ledě jako drak. A když se tam vrátil po roce, to už opravdu valili oči. „Celý ten rok jsem jezdil dvakrát týdně první ranní tramvají na Nikolajku nebo na Štvanici na tréninky. Ze začátku jsem nemohl dospat, jak jsem se těšil, později mě musela maminka vytahovat z postele,“ vyprávěl kdysi o krušných začátcích v dětském týdeníku Sedmička. „Sám a sám na tmavém nástupišti pět minut před čtvrtou, na rameni veliký pytel s výstrojí. Přemýšlel jsem, proč to vlastně všechno dělám…“

Měl štěstí už na prvního trenéra. Z bruslícího davu na Štvanici si ho vytáhl Josef Lánský, muž, který objevil a poslal do velkého světa nějakých hokejistů! Později, když už Jirka hrál za dorost Bohemky, působil v klubu jako hrající trenér Vladimír Zábrodský. Měl velký čich na příští centry a rozvíjení Jirkova talentu věnoval spoustu času. Bylo to znát; a pod jeho vlivem svedl Jirka všechny své talenty do jediného řečiště – hokejového. V té době hrával výborně i házenou. Pro hru spojky měl postavu, potřebnou tvrdost, svými střelami děsil brankáře. Leckterý házenkářský odborník už v něm viděl příštího Dudu nebo Havlíka. Také hrál na kytaru, stavěl modely letadel. Jedna z jeho sester se věnovala závodnímu tanci, zkoušela s ním doma figury a přemlouvala ho, aby se na to také dal. Byl vysoký, měl dlouhý krok, vláčné pohyby… Možná o všem definitivně rozhodl až povánoční čas v roce 1964, kdy do Prahy přiletěli švédští hokejoví dorostenci, vedení příštím světoznámým trenérem Arne Strömbergem, a svěřenci Václava Sajfrýda a Františka Vacovského je porazili 6:4. Mezi našimi nadějemi byli toho dne i dva příští mistři světa: v obraně Josef Horešovský a ve středu prvního útoku Jiří Kochta.

Hrával pak střídavě na pravém křídle nebo v centru, jak bylo právě potřeba. Křest v reprezentačním áčku – rovnou proti Kanaďanům! – pár dnů před odjezdem na vídeňský světový šampionát podstoupil jako střední útočník, na křídlech měla Jana Hrbatého a Jiřího Holíka. Gól nedal, zato na dva přihrál. Ten pravý, životní zápas proti nejlepšímu kanadskému týmu, jaký se kdy v Praze představil, přišel ale až po triumfu na světovém šampionátu roku 1972. Cestou z Moskvy se v Praze zastavil výběr NHL, který právě absolvoval slavnou Sérii století s Rusy – a v sobotu 30. září nastoupil v Holešovicích proti národnímu mužstvu. Ve 43. minutě zápasu přišla „Kochtičova“ hvězdná chvíle: chladnokrevně objel klec a šoupl Kenu Drydenovi puk mezi brusle! V té chvíli naši vedli 3:2 a vítězství se zdálo být na dosah hokejky. Gólem čtyři vteřiny před koncem však vzácní hosté ze zámoří srovnali skóre. Ale bylo to tak spravedlivé a nezměrnou radost z velkého hokejového svátku to zase až tolik nepokazilo.

„O mně kluci tvrdí, že mám gumový ruce,“ řekl Jirka v té době novinářům. „Umím si stáhnout puk pod sebe, udělat kličku, proti které obránce nemůže nic dělat. Jenže dneska jdou obránci tvrdě do těla, takže je dost těžké hrát technicky. Když se po zápase vracím domů, bývám otlučený jako píšťalička. S naraženýma rukama, se šitím, s tím vším se dá hrát. Ale vazy, svaly… to bolí. Kdyby se člověk vyhýbal soubojům, tak by se mu nic nestalo. Jenže to bych mohl jít rovnou tancovat…“