JIŘÍ DOPITA

* 2. 12. 1968 v Šumperku

ÚTOČNÍK

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Držitel zlaté medaile ze ZOH 1996, mistr světa 1996, 2000 a 2001, účastník ZOH 2002 a MS 1994, 1995, 2997, 1998, 2004; držitel Zlaté hokejky 2001, člen Klubu hokejových střelců (335 gólů).

V národním týmu

152 utkání, poprvé 30. 8. 1992 v Helsinkách v turnaji proti Rusku (2:3), naposledy 11. 9. 2004 v Torontu ve Světovém poháru proti Kanadě 3:4; 43 gólů (20 ve svět. soutěžích), první v premiérovém utkání, poslední 25. 8. 2004 v Kölnu proti Německu (7:4).

V lize

752 utkání ve 14 sezonách, 292 gólů; mistrovské tituly 1994, 1996 – 1999, 2001 a 2005.

Mezníky kariéry

Šumperk, 1986 Olomouc, 1988 Dukla Jihlava a později VTJ Tábor, 1990 Olomouc, 1992 Eisbären Berlín (1994 play off Olomouc), 1995 Vsetín, 2001 Philadelphia Flyers a Edmonton Oilers, 2003 Pardubice, 2995 Znojmo (do roku 2008).

Jiří byl obrovský přirozený talent. Měl mimořádnou fyzickou sílu a dovedl ji uplatnit v osobních soubojích. Měl ale i znamenitou hokejovou hlavu. A byl srdcař. Kdyby vyrůstal v sídle některého ligového celku a někdo ho přivedl třeba už do přípravky nebo mezi mladší žáčky, mohl z něho vyrůst borec, který by boural ikony NHL. U chlapců, kteří měli to štěstí, že byli včas podchyceni systémem, jenž si je pak podával z jedné věkové kategorie do druhé a všude se jim věnovali zkušení trenéři, často bývalí přední hráči, už záleželo jen na jejich vůli na ledě něco dokázat. Takové podmínky samozřejmě v Šumperku nebyly a být nemohly. A tak hrál nějaký čas hokej, fotbal a házenou, a vlastně všechno jen tak levou rukou. Když se v osmnácti letech dostal do Olomouce, měli před ním mladí hokejisté, kteří procházeli odborně vedenými tréninkovými centry mládeže, obrovský náskok, který se už nikdy nedal zcela dostihnout. Na druhé straně na sebe upozorňoval už svou postavou a dával hodně gólů, takže se o něm vědělo. O takové hráče je zájem vždycky a všude.

Lecos mohla uvést do pohybu aspoň vojna. Povolávací rozkaz ho přivedl do výběrového soustředění v Trenčíně – a tam po něm sáhla jihlavská Dukla. V bývalém vojenském klubu mají vynikající dokumentaci všech hráčů, kteří jím prošli. Lze tam najít i jméno vojína Dopity, který v sezoně 1989 – 90 sehrál v červenožlutém dresu pět zápasů, dal jeden gól a připsal si dvě asistence. Proč tak málo? Skutečnost, že hokejoví tankisté o tank ani nezavadili, ho přivedla na myšlenku, že na téhle fešácké vojně zřejmě nebude žádný problém zajet si načerno domů. Problém to byl. Čím méně si hokejoví vojáci užívali opravdové vojny, tím více si na ni někdy hráli. Jediným zaměstnáním tam byl trénink, ale kázeňské přestupky se tvrdě trestaly, zejména u hráčů, kteří nebyli tak nepostradatelní, jako v předcházejících časech třeba proslavený průšvihář Jan Suchý. Dopita byl převelen do Tábora. Vlastně to nebylo zase tak zlé, vojáci tam hráli II. ligu, tehdy opravdu druhou nejvyšší soutěž, a drželi se na špici tabulky. Zahrál si dosytosti. Smůla byla v tom, že galeje trenéra Neveselého mohly v jeho případě lecos zameškaného napravit.

VTJ Tábor byla statutárně béčkem Jihlavy. Svou druholigovou skupinu vojáci vyhráli, ale podle platných regulí postoupit do ligy nemohli. Zato se to podařilo Dopravním stavbám Olomouc, což byla stará dobrá „Mora“. A tak nejvyšší soutěž už na „Dopiho“ čekala v hanácké metropoli. V časech uvolnění po listopadu 1989 nebyl problém najít si zahraniční angažmá a odejít tam za lepšími výdělky. Jeho si to angažmá našlo samo. V sezoně 1993 – 94 hrál ze berlínské Lední medvědy, ale jako kmenový hráč Olomouce mohl nastoupit v play off naší ligy. Hanácký klub s kohoutem na dresu zvolil do té doby u nás nepoznanou strategii: základní část soutěže odehrál s levnějším kádrem, a když se z osmého místa dostal do vyřazovacích bojů o titul, narychlo nakoupil posily. „Mora“ získala titul a Dopita se stal vyhledávaným hráčem. Velice ho chtěla Sparta, ale získal ho Vsetín. Tam potom vyhrávali jeden ročník ligy za druhým, Dopita táhl celé mužstvo a rozhodoval zápasy. Reprezentace mu otevřela své brány dokořán. Pronásledovala ho smůla. Svůj první šampionát roku 1994 nedohrál pro zranění kolenních vazů, z druhého (ve Vídni 1996) ho vyřadil akutní zánět slepého střeva. Obrovitý centr prvního útoku dovedl tým do semifinále, ale potom ho musel lékař týmu Zdeněk Ziegelbauer nakvap odvézt do vojenské nemocnice v Brně, kde působil jako chirurg – a sám provedl operaci. Medaili světového šampiona pak přivezli „Dopimu“ spoluhráči…

Být olympijským vítězem a trojnásobným mistrem světa – který hráč by si to nepřál? Kdyby však byl Jiří Dopita zkusil dobýt i NHL, kdoví… Ale v té věci si nevěřil. Škoda, právě on se tam, už vzhledem ke svým fyzickým parametrům, a k tomu, jak uměl přitvrdit, mohl prosadit…