JIŘÍ BUBLA

* 27. 1. 1950 v Ústí nad Labem

OBRÁNCE

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Mistr světa 1972, 1976 a 1977, držitel stříbrné medaile ze ZOH 1976, mistr Evropy 1971, 1972, 1976 a 1977, účastník ZOH 1980 a dalších MS 1971, 1973, 1974, 1975, 1978 a 1979.

V národním týmu

230 utkání, poprvé 14. 3. 1971 v Praze přátelsky s USA (5:3), naposledy 22. 2. 1980 v Lake Placid na ZOH proti Kanadě (6:1); 37 gólů, první 27. 3. 1971 na MS proti USA (5:0), poslední 16. 12. 1979 v Moskvě na Ceně Izvestijí proti Kanadě (10:1).

V lize

472 utkání v letech 1967 – 1981, 94 gólů; mistrovské tituly 1970 a 1971.

Mezníky kariéry

1959 Litvínov, 1969 Dukla Jihlava, 1971 Litvínov, 1979 Sparta Praha, 1981 Vancouver Canucks (do roku 1986).

Vyprávění o tom, co všechno se dá zažít za jedinou hokejovou sezonu, může působit i jako pohádka. Jenomže zatímco pohádky jsou vymyšlené, tohle je čiročirá pravda. V létě 1970 se na Horáckém zimním stadionu hrál přípravný turnaj, ve kterém dvě garnitury reprezentace změřily síly s Duklou. Jiřímu Bublovi, který právě prošel proměnou z bažanta v mazáka, se v těch vedřinových zápasech nedařilo. A protože jihlavští trenéři Pitner a Neveselý měli dostatek kvalitních obránců v čele s Janem Suchým, Josefem Horešovským, Ladislavem Šmídem a Janem Eysseltem, dostal rozkaz k přesunu do béčka Dukly v Liberci. Mohl tam zkysnout třeba celou sezonu, ale pár dnů na to se zranil „Souška“, takže ho nakvap povolali zpátky. Tentokrát popadl šanci za pačesy. Byl stálým členem sestavy a zdařilé dílo korunoval poslední a rozhodující brankou ročníku. Poprvé v historii naší ligy se uskutečnilo play off. V jeho finále na tři vítězné zápasy si Dukla dvěma výhrami zajistila tři mečboly. Brněnský zápas byl dramatickou bitvou o každý metr ledu. V poslední třetině padl jediný gól dne – střelu od modré vypálil Jiří Bubla.

Šampionátu ve Švýcarsku předcházelo soustředění v Jihlavě. Jirku přibrali, aby trenéři měli k dispozici čtyři kompletní pětky. Přípravu uzavírala dvě pražská střetnutí s Američany. V prvním se zranil Vladimír Bednář. Kde teď vzít beka, který je stále v tréninku? Jaroslav Pitner zavolal Jirkovi. V neděli si poprvé zahrál za národní mužstvo, v pondělí mu řekli, že poletí na šampionát. Až na jeden tam hrál ve všech zápasech. Deset let pak měl post v národním mužstvu jistý.

Dva roky na Vysočině mu vynesly dva mistrovské tituly. Návrat do Litvínova však znamenal, že bude zase hrát s Ivanem Hlinkou! Po dvou letech si to znovu vyzkoušeli na šampionátu, a teď už se nemohli dočkat. „Jirka je obránce jako stvořený pro moderní hokej,“ řekl o sedm let později Ivan v rozhovoru pro Stadion. „Pokud mám být v útočné fázi efektivní, musím mít takového beka za sebou. Jsme na sebe zvyklí. Za těch dvanáct let už Jirkova přihrávka ví, kde mě má hledat. Na sedmdesát pět procent tam taky jsem.“

Šlo jim to spolu skvěle. Kolik jsme v celé historii ligy měli takových dokonale fungujících tandemů centra a jeho „dvorního“ obránce? V 50. letech ve Spartě Vladimíra Zábrodského s Karlem Gutem, v éře litvínovských blíženců Milana Nového s Františkem Pospíšilem na Kladně… Tím, víc překvapilo, když Jirka roku 1979 najednou ohlásil přestup do Sparty. Ivana by byla po celá ta léta brala všemi deseti celá liga, ale on svůj Litvínov nikdy z vlastního rozhodnutí neopustil. V sezoně Jirkova odchodu mu na operačním sále už podruhé spravovali koleno. Hybná páka mužstva byla najednou ta tam a Litvínovští se z toho dlouho nemohli vzpamatovat. Po dohodě se Spartou se Jirka alespoň na pár zápasů vrátil do mateřského klubu, ale ten se nakonec definitivně zachránil až výhrou v předposledním kole v Brně, kterou srazil do propadliště mnohonásobné mistry.

Hlinkovi s Bublou bylo však souzeno, aby se znovu sešli v jednom dresu. Série úniků předních hráčů do emigrace donutila totalitní režim, aby začal uvolňovat alespoň zasloužilé reprezentanty k zahraničním stážím dokonce i v zámoří. Prvními, kdo se směli vydat do NHL, byli právě litvínovští blíženci. Společným působištěm se jim stal klub Vancouver Canucks. Ivan Hlinka tam vydržel dva roky, ale pak už ho to táhlo zpátky do Evropy. Jiřího Bublu v první kanadské sezoně pronásledovala zranění, ve druhé se chytil a podařilo se mu vyjednat si u našich úřadů prodloužení ještě o rok. Klub velice stál o jeho služby i potom, rudí byrokrati doma o tom nechtěli ani slyšet. Dopadlo to stejně, jako v řadě působných případů – zatvrzelost soudruhů z něho udělala „zrádného“ emigranta. Ve Vancouveru si zahrál celkem pět sezon – a do vlasti se vrátil až roku 2007.