JAROSLAV ŘEZÁČ

* 6. 2. 1886 v Jičíně

BRANKÁŘ, FUNKCIONÁŘ

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Aktivní účastník ME 1922 a 1923, reprezentant na ZOH-MS 1924 a 1928, MS 1931 (vždy jako náhradní brankář, do hry však nezasáhl).

V národním týmu

2 zápasy, poprvé 14. 2. 1922 ve Svatém Mořici na ME proti Švýcarsku (8:1), naposledy 7. 3. 1923 v Antverpách na ME proti Švédsku (2:4).

Mezníky kariéry

ČSK Vyšehrad 1907 (hokej s míčkem), 1920 ČsŠK Košice, 1921 ČSS Praha, 1923 Sparta Praha, 1937 LTC Praha; v letech 1923 – 1946 delegát našeho svazu v LIHG (dnešní IIHF).

Citát na sousední straně názorně ukazuje na příkladu prvních zimních olympijských her a tehdy i prvního mistrovství světa v ledním hokeji (neboť antverpský turnaj z roku 1920 byl za světový šampionát prohlášen se zpětnou platností až v osmdesátých letech), jak to v hokejovém starověku chodívalo. Peněz bývalo napořád málo, každý účastník takové výpravy se musel jaksepatří vyplatit…

Brankářem byl „Řezan“ zřejmě jen průměrným, zato funkcionářem neúnavně aktivním a mimořádně výkonným. Za úspěchy ve vyjednávání všeho druhu vděčil také svému doktorátu obojího práva a při zahraničních misích i jazykové vybavenosti. Především však byl v jednáních kulatého stolu znamenitý taktik. A nenechal se jen tak snadno odbýt. To on jako odpovědný pracovník Pražských vzorkových veletrhů dokázal dotáhnout až do konce neustále odkládanou výstavbu zimního stadionu na Štvanici, který vychoval první generaci našich světových šampionů. S Jiřím Tožičkou se v těch smutných časech rok co rok vsázel, že stadion bude stát už napřesrok. Nepolevil – a jednoho krásného dne konečně vyhrál!

Rodák z Jičína pobýval v Praze už v gymnaziálních letech. Mezi svými vrstevníky vynikal fyzickou silou, takže ne náhodou se jeho prvním sportem stalo veslování a prvním klubem staroslavný vyšehradský Blesk.

Brzy však došlo i na hokej, v té době samozřejmě s míčkem a nejen na ledě, nýbrž i na trávě nebo škváře. Po vytvoření samostatného státu spolu s dalšími dvěma mladými právníky (jedním z nich byl mistr Evropy s pukem z let 1911 a 1914 Jaroslav Fleischmann) odešel do Košic budovat státní správu mladé republiky. Jen tak mimochodem přitom založili první východoslovenský hokejový klub (z kterého později přišel do Prahy Ladislav Troják) a všichni tři oblékali jeho dres.

Kdyby něco, byl připraven k záskoku v brance nejen pod vlajkou s pěti kruhy roku 1924 v Chamonix, ale ještě pět let poté na mistrovství Evropy v Budapešti a po dalších dvou letech na světovém šampionátu v Krynici, kde v průběhu turnaje oslavil pětačtyřicetiny! Nejednou se osvědčil i jako rozvážný, ale – když bylo třeba – i pohotově reagující kouč. Třeba právě v Budapešti. „To už se vědělo, že konec konců někdo v mužstvu musí mít rozhodné slovo,“ vyprávěl. „Do té úlohy se pomalu vpravoval Pepa Maleček, už byl nejlepší, ale budapešťské finále s Polskem, to byla taková bitva, že se do ní dalo zasahovat jen z velitelského můstku. Chvilku před koncem jsme prohrávali o gól. ,Medák’ Steigenhöfer zrovna odpočíval na střídačce. Při přerušení hry vyskočil: ,Řezane, pusť mne na sál, dám mu ho tam, vím to!’ Už nezbývala ani minuta. ,Tak tam vlítni, vole!’ A ten zbraslavskej zázrak po buly popadl puk, projel víc než polovinou kluziště, vychutnal si oba beky – a vyrovnal! Pak se nastavovalo a to už opavský Němec Wolfgang Dorasil soupeře dorazil. Vyhráli jsme 2:1 a byli jsme šampioni!“

Řezáčovým diplomatickým schopnostem vděčil náš hokej za mnoho. Už roku 1932 měla Štvanice hostit mistrovství Evropy, ale stále nebylo vše hotovo, turnaje se na poslední chvíli ujal Berlín. Z toho, že se za tak zahanbujících okolností podařilo vyjednat v mezinárodním ústředí, aby nám hned na další rok přikleplo dokonce světový šampionát, je vidět, že tam doktor Řezáč měl obrovský kredit…