JAROSLAV PUŠBAUER

* 31. 7. 1901 v Praze

OBRÁNCE

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Mistr Evropy 1925, 1929 a 1933, účastník ZOH-MS 1928 a 1936, dalších MS 1930, 1931, 1933, 1934, 1935, 1938.

V národním týmu

82 utkání, poprvé 12. 1. 1926 v Davosu na ME proti Belgii (2:0), naposledy 20. 2. 1938 v Praze na MS proti Německu 3:0; 4 góly (2 ve světové soutěži), první 24. 1. 1930 v Davosu na turnaji proti Japonsku (12:2, 2 branky), naposledy 21. 1. 1935 v Davosu na MS proti Belgii (22:0, skóroval rovněž dvakrát).

V lize

1937 – 1938; mistrovské tituly 1931, 1932, 1934, 1937, 1938, 1939.

Mezníky kariéry

BZK Praha, Slavia Praha, 1924 Sparta Praha, 1927 LTC Praha, 1940 SK Podolí (do roku 1943).

„Puk sám gól nedá.“ Tu jednoduchou poučku donekonečna opakoval mladším spoluhráčům, kteří se po jeho boku připravovali ke složení zkoušky zralosti hokejového beka. „Takže útočníka musíš všemi dostupnými prostředky oddělit od puku. A když ho to drobet zabolí, tím líp. Hned bude hodnější.“ Sám se tím ve své činnosti na ledě důsledně řídil.

Novináři v těch časech v komentářích o hře národního mužstva často naříkali, že v ní chybí větší důraz, že zejména proti zaoceánským matadorům se nelze bez tvrdosti prosadit. V principu měli pravdu, ale „Davida“ Pušbauera se jejich úvahy určitě netýkaly. Ostatně i ta přezdívka nejspíš přišla na svět jako ocenění neohrožené neústupnosti, s jakou kdykoli bez zaváhání zkřížil cestu k Pekově brance i hrůzu nahánějícím vazounům. „A jakej byl Goliáš?“, zpívali v těch časech panové Voskovec a Werich z předscény Osvobozeného divadla a hlediště se při té závěrečné otázce přes noc zlidovělé písně vždy rozbouřilo hromovým aplausem.

Před mnoha lety si při jednom vánočním posezení v redakci Gólu Míla Charouzd zavzpomínal na první velký zápas, který kdy viděl: „To bylo na mistrovství světa v osmatřicátém. Mně tehdy táhlo teprve na desátý rok, moc konkrétního mi v paměti neutkvělo, spíše ta úžasná atmosféra přímého souboje s Němci o třetí místo, která se gól od gólu stupňovala až ke konečnému výsledku 3:0. A ještě něco – hráč s číslem 2 na modrém svetru s lvíčkem, Pušbauer. Stál před brankou jako skála a zametal puky i moc dotěrné útočníky. Do žádných složitých akcí se nepouštěl, ale co tam nadělal práce!“

Tak se to dlouho hrávalo – v Evropě prakticky až do poloviny čtyřicátých let. Když byl soupeř odzbrojen, ujal se puku nejlepší driblér bránícího mužstva, téměř bez výjimky střední útočník, objel branku, aby nabral rychlost, a vyrazil na zteč. Pokud to bylo možné, snažil se dovézt puk až do útočného pásma, případně sám ohrozit branku. Teprve když byl tísněn a hrozila ztráta puku, přihrál do jízdy některému křídlu. A obránci? Když vykonali své, zůstávali stát často už na vlastní modré čáře. Kdepak, aby je někdo viděl v soupeřově obranné třetině!

Až koncem třicátých let někteří průkopníci, u nás třeba Josef Trousílek, začali dávat činnosti obránce nový rozměr. Ale Jaroslav Pušbauer byl typickým představitelem předcházející generace; v době památného pražského šampionátu mu bylo už šestatřicet let.

Povoláním byl zubní lékař. Do ordinace v jedné z pasáží v horní části Václavského náměstí docházeli nejen sportovní kamarádi, ale i mnohé celebrity jiných oborů. Drsný bek si podle mnohých svědectví u zubařského křesla a s vrtačkou či kleštěmi v ruce počínal stejně energicky jako s hokejovou holí, ale nesrovnatelně jemněji a ohleduplněji. Spokojení pacienti se jen modlili, aby je zuby nerozbolely ve dnech světových šampionátů – to měl úplně jinou práci tu v Krynici, tu zase v Milánu nebo třeba Davosu…

Když svlékl dres LTC, požádal ho starý kamarád Hromádka, hrající trenér Podolí, aby vyztužil obranu týmu. „David“ neodolal a roku 1942 pomohl Podolským k postupu do ligy. Oslavili jej utkáním se starými internacionály, za které nastoupili i oba jejich spoluhráči. „Pušbauer se rval v obraně jako kdysi,“ pochvalovala si Národní politika.

A válel pak i v lize. Jak vypadala podle Pražského večera jeho obnovená premiéra? „Byl nejlepší obránce a svým výkonem strhl ostatní.“ Prostě nezmar!