JAROSLAV POUZAR

* 23. 1. 1952 v Čakovci

LEVÉ KŘÍDLO, TRENÉR, FUNKCIONÁŘ

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 17. 4. 2009.

Mistr světa a Evropy 1976 a 1977, stří-bro ze ZOH 1976, účastník ZOH 1980 a MS 1978, 1979, 1981 a 1982; vítěz Stanley Cupu 1983, 1984 a 1987; člen Klubu hokejových střelců (349 gólů).

V národním týmu

189 utkání, poprvé 18. 12. 1972 v Moskvě v Ceně Izvestijí proti Švédsku (2:2), naposledy 29. 4. 1982 v Helsinkách na MS proti SSSR (0:0); 73 gólů, první v uvedeném premiérovém utkání, poslední 19. 4. 1982 v Tampere na MS proti USA (6:0).

V lize

453 utkání v letech 1970 – 1982, 278 gólů; král ligových střelců 1978 (42 gólů).

Mezníky kariéry

KDPM Č. Budějovice, 1970 Č. Budějovice, 1982 Edmonton Oilers, 1987 Rosenheim, 1990 Augsburg, 1991 Rosenheim; 1992 Č. Budějovice, prezident klubu (do r. 1998) a Asociace profesionálních klubů (do r. 1995); po nějaký čas člen vedení ČSLH.

Z Čakovce je do „Budějic“ jen skok, ale jsou to dva světy. Víska má pár čísel, zato rybníků je všude kolem jak naseto. Kdo se narodí jako syn porybného, ten se do velkého města nehrne. Však také malý Jarda polykal slzičky, když se Pouzarovi stěhovali do českobudějovického předměstí Čtyři Dvory.

V domě dětí a mládeže krajského města se přihlásil do střeleckého kroužku. Ten se rozpadl, ale hrál se tam ale i hokej – a žáky trénoval někdejší ligový bek Roman Charypar. Už tehdy si Jarda poprvé zahrál v Moskvě, ve velkém žákovském turnaji o Zlatý puk. Brzy nato ho pozvali mezi dorostence tehdejšího Motoru. Mezi dospělými si poprvé zahrál ve II. lize, uvedl se dvěma góly do branky Kolína. Sezona 1969 – 70 byla ve znamení slavného návratu Jihočechů do nejvyšší soutěže; během triumfálního tažení neprohráli ani jeden zápas! Dva nejmladší členové mužstva, příští členové Síně slávy (vedle něho i o půl roku starší obránce Miroslav Dvořák), si zahráli na juniorském mistrovství Evropy v Ženevě a přivezli si odtamtud stříbrné medaile.

Roku 1972 se naši hokejisté po třiadvaceti letech marných pokusů znovu stali mistry světa. Tím větší poctou bylo pro dvacetiletého „Kapra“ (mohl syn porybného dostat jinou přezdívku?), když ho v následující sezoně vybrali, aby doplnil úspěšný tým! Na Ceně Izvestijí ho postavili hned do prvního utkání proti Švédům. Ještě se ani pořádně nerozkoukal, a už chytil bodyček jako hrom. Otřepal se, ve druhé třetině Seveřanům parádně ujel a blafákem do bekhendu snížil jejich náskok na 1:2. V poslední části hry z jeho přihrávky Jiří Kochta vyrovnal. Co by kdo mohl od debutanta chtít víc?

Jenže mladí hráči se sice zkoušeli napořád, ale když šlo o nominaci na světový šampionát, někdy si museli pořádně počkat. Konkurence byla obrovská! Na Pouzara se poprvé dostalo až roku 1975 – a to ještě jen jako na náhradníka. Když však potom na něho konečně naplno došlo, stálo to za to. V únoru 1976 na olympiádě v Innsbrucku připravila skvělé mužstvo o zlaté medaile ze všeho nejvíc chřipková epidemie v olympijské vesnici, která tehdy sklátila skoro celý tým včetně trenérů. Pár týdnů nato ale už nic nemohlo zastavit katovickou spanilou jízdu, která skončila dobytím čtvrtého titulu mistrů světa. Na prahu další sezony následoval skvělý úspěch v prvním ročníku Kanadského poháru a na jaře 1977 se poprvé v historii podařilo světové prvenství obhájit. U toho všeho bylo bránící levé křídlo s číslem 23 na dresu, hráč Motoru České Budějovice Jaroslav Pouzar alias „Kapr“ vulgo „Pazour“ (nelibozvučná přezdívka vznikla přesmyčkou jeho příjmení).

Když se roku 1982 po dvou olympijských turnajích a šesti světových šampionátech rozloučil s reprezentací, vydal se do NHL. V Edmontonu se dostal do skvělé formace s Waynem Gretzkym a Finem Jari Kurrim. Učil Kanaďany, posedlé individuálními statistikami, že všechno, co vede k úspěchu týmu, se do kolonek gólů a asistencí vtěsnat nedá. Už roku 1983 došli Oilers až do finále Stanley Cupu, ale trofej patřila Ostrovanům z New Yorku. V dalších dvou letech se z ní ale bouřlivě radoval Edmonton! V sezoně 1985 – 85 už Jaroslav působil v Německu. Oilers ho chtěli pro play off, ale než se to podařilo zařídit, byli z kola venku. Zato v následujícím roce dorazila posila z Evropy včas a uložila si pak do svých sbírek už třetí vítězný prsten z nejprestižnější klubové soutěže hokejového světa.

Doma se stal prezidentem svého celoživotního klubu, předsedou Asociace profesionálních klubů, členem svazového vedení. Takových poct se hned tak nikdo nedočká. Pak ho zaskočila zákeřná leukemie. Porazil ji a znovu se vrhl do práce.