JAROSLAV PITNER

* 7. 2. 1926 v Chorušicích u Mělníka

BRANKÁŘ, TRENÉR, FUNKCIONÁŘ

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Trenér mistrů světa 1972, držitelů stříbrných medailí ZOH-MS 1968, mistrů Evropy 1971 a 1972, účastník ZOH 1972 a dalších MS 1967, 1969, 1970, 1971 a 1973.

V lize

jako trenér mistrovské tituly 1967, 1968, 1969, 1970, 1971, 1972, 1974 a 1982.

Mezníky kariéry

hráč HC Živonín, 1947 ČSS Olomouc, 1952 Křídla vlasti Olomouc, 1954 Moravia Olomouc (do 1958) a současně asistent trenéra Křídel vlasti Olomouc, 1956 trenér Dukla Olomouc, 1958 Dukla Jihlava, 1963 dál spolu s mladším trenérem St. Neveselým. 1982 VEB Selb, 1983 Landshut, 1985 Plzeň (do 1987) a 1990 – 91; paralelně s činností v klubech 1959 reprezentace junioři (do roku 1962), 1963 B-mužstvo, 1966 A-mužstvo do r. 1973, sám a od r. 1967 spolu s Vladimírem Kostkou (do roku 1973); 1987 předseda Dukla Jihlava (do roku 1990).

Když se v rodné vsi na Mělnicku proháněl na bruslích po zamrzlém rybníku, sníval skromný sen – jednou si pořádně zajezdit na ledové ploše Štvanice. Vlastně ani nevěděl, kde ten ostrov v Praze hledat. Znal jej pouze z povídavých rozhlasových reportáží Josefa Laufra. A také z fotografií, doprovázejících školu Bohumila Modrého v Mladém hlasateli. „Když Boža radil, jak se stát hokejovým brankářem, tak šel Hlasatel na dračku a na burze v polích se měnil jen za opravdu jó prima věci. Každý chtěl umět přitahovat letící puk jako jojo, sbírat vykuleným útočníkům stoprocentní branky z hokejek, jako by se nechumelilo – tak, jak to uměl Boža Modrý,“ napsal později v knížce Pohledy ze střídačky.

Teoreticky byl díky štůsku výstřižků z dětského časopisu vybaven znamenitě. A praktickou příležitost mu nabídla šťastná náhoda, která – jak známo – přeje připraveným. Jednou vesnickým hokejistům nepřišel gólman a ještě rádi vzali zavděk výrostkem, který se s očima planoucíma neuhasitelnou touhou motal kolem šatny. Šlo mu to tak náramně, že mu „kisnu“ svěřili natrvalo.

Po osvobození se přihlásil na vojenskou školu do Liberce. Tam nebyl na hokej čas. Zato později u leteckého útvaru v Olomouci si mohl ve velkém a sportovně živém městě vybrat mezi několika kluby. A další parádní klika: když se zakládala Křídla vlasti, tým vojenského letectva, stala se jeho domovem olomoucká posádka. Náčelníkům neuniklo, že jejich podřízený chytá za Moravii. Než se nadál, rozkazem se stal jedním z brankářů Křídel, podle dobové zvyklosti dosazených rovnou do nejvyšší soutěže, a trenér Jiří Anton si ho vybral za pomocníka. A štístko ne a ne přestat. Roku 1954 se uskutečnil přebor armády právě v době, kdy se ve Stockholmu hrálo mistrovství světa. Anton tam odcestoval jako asistent Vladimíra Bouzka a mezi reprezentanty byly i dvě opory letců, brankář Jiří Kolouch a útočník Milan Vidlák. Turnaj zrodil senzaci: oslabená Křídla porazila i favority z ÚDA! Zaskakující kouč byl neprodleně poslán do trenérské školy. Tak byly vlastně už položeny základy jeho osudového přesídlení na Vysočinu.

Hokejová Dukla ve svých počátcích platila za nejneukázněnější ze všech neukázněných sportovních čet armády. Tak se zrodila idea, že potřebuje trenéra, který bude zároveň mít velitelské pravomoci. Nechtělo se mu, bránil se, jak se dalo. Marně. Když už ale do toho spadl, zjednal tam rychlý pořádek a začal budovat stálé jádro týmu. Ne z hvězdiček, které tam kroutily své dva roky a už se těšily zpátky do civilních klubů. Vsadil na poctivé ranaře nejlépe z II. ligy, jako byli borečci z nedalekého Havlíčkova Brodu. A dával jim do těla. Když mu později přibyl neocenitelný pomocník ve Stanislavu Neveselém, začalo se Dukle říkat Horácká hokejová univerzita. Plným právem!

Za zády mu říkali „Píťa“, ale respekt měl veliký; dokonce i třeba u takových čísel, jako byli „Starej“ Holík a „Souška“. Pochopili, že jeho i jejich ctižádost je stejného rodu a byli ochotni dřít do úmoru, i když kolem toho měli spoustu řečí. Tak přišla na svět i etapová cyklistická prázdninová mučírna, které říkali Tour de Dukla. Na lajdáky Pitner nesázel, ale ani na hodné hochy. „Viděl v mužstvu raději hokejové rváčky, než hodné bacánky… V reprezentačním celku to byl kdysi vynikající obránce Franta Tikal, po něm převzal pověst nezdary Honza Suchý,“ napsal Zdeněk Žurman v Dukle mezi mantinely.

Když se stal trenérem národního mužstva, dostala Horácká hokejová univerzita nové opodstatnění. Část týmu byla přímo z Dukly, další část odjinud, ale tvořili ji borci, kteří Jihlavou prošli, takže je měl dokonalé přečtené. To byl případ Fardy, Kochty, Horešovského, Bubly, Bednáře… Tak se krok za krokem formoval kádr Pitnerova týmu, který i přes některé nečekané ztráty roku 1972 dokázal – po třiadvaceti letech marného úsilí – vrátil do této hokejem posedlé země titul mistrů světa…