JAROSLAV JIRKOVSKÝ

* 8. 9. 1891 v Praze

ÚTOČNÍK

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Mistr Evropy 1911, 1914, 1922 a 1925, účastník ZOH-MS 1924 a dalších ME 1912, 1913, 1921, 1926 a 1927.

V národním týmu

35 zápasů, poprvé 15. 2. 1911 v Berlíně na ME proti Švýcarsku (13:0), naposledy 29. 1. 1927 ve Vídni na ME proti Rakousku (0:1); 36 gólů (všechny v evropských soutěžích), první ve výše uvedeném střetnutí se Švýcarskem (skóroval třikrát), poslední 18. 1. 1926 v Davosu na ME proti Rakousku (3:1, dvakrát). Mezníky kariéry: 1907 Slavia Praha (do roku 1927).

Jarka, Jirka… Abychom se v tom vyznali: ti dva byli osvědčenými kanonýry Slavie i národního mužstva v časech před první světovou válkou. Urostlý Jaroslav Jarkovský byl pravým křídlem mušketýrské sedmy, která se Léta Páně 1909 vydala za poznáním černého kotouče až do Savojských Alp. Právě on tam ve střetnutí s Francouzi promarnil první velkou gólovou šanci našich: sám před brankářem chtěl úderem napálit puk, jak byl zvyklý s míčkem, ale promáchl. Nicméně v Chamonix dal dva z našich čtyř gólů.

Roku 1911 na mistrovství Evropy v Berlíně už po jeho boku v centru hrál a střílel pomenší Jaroslav Jirkovský. Jako valná většina slávistických hokejistů těch průkopnických časů byl i on původně fotbalista – a ne ledajaký, roku 1907 si v kopačkách zahrál i dvě derby „S“. Později se čím dál tím víc soustřeďoval na hokej. I když v Berlíně patřil k nováčkům mužstva a teprve mu táhlo na dvacátý rok, byl už jeho kapitánem a do švýcarské branky vstřelil první gól nejenom toho utkání, ale celé historie české a později československé účasti v kontinentálních šampionátech.

Obrovská podobnost obou příjmení, ještě umocněná shodnými křestními jmény, motala fanouškům hlavy napořád. Pro spoluhráče to byli jednoduše Jarka a Jirka. Zmatek pominul, až když služebně starší borec uzavřel roku 1914 svou hokejovou dráhu a k navázání na staré úspěchy se pak nenechal přesvědčit, ani když se po válečných letech roku 1920 reprezentační tým mladé republiky chystal na olympijský turnaj v Antverpách.

Vzdor Jirkovu střeleckému počinku byl roku 1911 v Berlíně Jarka celkově úspěšnější. Ostrostřelecký duel těch dvou v zápase, ve kterém Češi třináctkrát zatížili švýcarské konto, skončil 5:3 v jeho prospěch a také jejich další přestřelky v klíčovém utkání proti Němcům (4:1), jehož závěr zachytilo vyprávění na sousední straně, i proti Belgičanům (3:0) vyhrál Jarka vždy 2:1. Nakonec to bylo 9:5 pro pravé křídlo, ale oni to tak nebrali. Podstatnější bylo, že z celkových dvaceti gólů týmu v bílých svetrech s lvíčkem a temně rudých trenýrkách ve dvou nastříleli čtrnáct. Ale hlavní byl pohár, který putoval do Prahy.

Rok poté v Praze se na ledě podařilo berlínský úspěch obhájit, ale v kuloárech nám byl nakonec po nekonečných tahanicích nespravedlivě upřen. Tentokrát to bylo 3:1 pro pravé křídlo, ale rok nato v Mnichově už se karta obrátila, střední útočník se prosadil přesvědčivě 6:2. Když se roku 1914 šampionát vrátil do berlínského Eispalastu, byl u toho už jen Jaroslav Jirkovský. Vzal na vědomí, že je na to sám – a z jedenácti gólů mužstva, které tam znovu vybojovalo prvenství, si sám připsal sedm. Byl nejzářivější hvězdou turnaje.

První světová válka ho zavála do zajateckého tábora v nekonečných dálavách Sibiře. Nakonec se domů šťastně vrátil, ale až na podzim 1920. Přes všechno, čím se protrpěl, na hokej nezanevřel a góly dávat také nezapomněl. Když roku 1922 reprezentanti vybojovali ve Svatém Mořici první evropský primát pro Československo, měl na tom šesti góly z jedenácti zase lví podíl. Nové setkání hokejistů pod vlajkou s pěti kruhy už mu neuteklo; roku 1924 se v Chamonix gólem proti Švýcarům zapsal do olympijských listin hokejových střelců. Mistrem Evropy se po čtvrté a naposled stal roku 1925 ve Vysokých Tatrách. Přispěl tam třemi góly a za rok v Davosu na rozloučenou dalšími pěti.

Šestatřicet úspěšných tref v pětatřiceti zápasech (až na jeden olympijský gól vždy na evropských šampionátech) – tomu už se říká účet Pana Střelce.