JAROMÍR JÁGR

* 15. 2. 1972 na Kladně

ÚTOČNÍK

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Zlatá medaile ze ZOH 1998, mistr světa 2005 a 2010, vítěz Stanleyova poháru 1991 a 1992; druhý v anketě Český hokejista 20. století; vítěz ankety Sportovec roku 2005, držitel Zlaté hokejky 1995, 1996, 1999, 2000, 2002, 2005, 2006, 2007, 2008 a 2011; držitel Hart Trophy (nejužitečnější hráč NHL) 1999, Art Ross Trophy (nejproduktivnější hráč NHL) 1995, 1998, 1999, 2001, 2001, Lester B. Pearson Award (nejlepší podle volby hráčů) 1999, 2000 a 2006; člen Síně slávy IIHF.

V národním týmu

zatím 123 zápasů, poprvé 2. 11. 1989 v Praze proti SSSR (1:2), zatím naposledy 15. 5. 2011 v Bratislavě na MS proti Rusku (7:4), zatím 43 gólů (31 ve svět. turnajích), první 4. 2. 1990 ve Stockholmu proti Švédsku (4:3), zatím poslední 11. 5. 2011 v Bratislavě na MS proti USA (4:0, 3 branky).

V lize

118 zápasů ve 4 sezonách, 57 gólů

Mezníky kariéry

1977 PZ Kladno, 1978 Poldi Kladno, 1990 Pittsburgh Penguins, 2001 Washington Capitals, 2004 Avangard Omsk, 2005 New York Rangers, 2009 Avangard Omsk 2011 Philadelphia Flyers, 2012 Dallas Stars, Boston Bruis, 2013 New Jersey Devils; většinový majitel klubu na Kladně.

Léta letoucí sčítáme „Džegrovy“ góly a body za přihrávky z NHL, porovnáváme jeho osobní skóre s dalšími nejzářivějšími hvězdami té superligy a považujeme už jaksi za samozřejmé, jak se rok za rokem prokousává historickým pořadím nejproduktivnějších borců až k nejvyšším vrcholům. Je nejúspěšnějším Evropanem, jaký kdy na zaoceánských kluzištích hrál, ale stále toho nemá dost. Prostě stále překonává sám sebe. A když jeho tým narazí v play off a pro ten rok vypadne z lítých bitev o Stanleyův pohár, když by se mohl sebrat a zaletět si někam na Floridu nebo do Mexika, už se zase řítí do Evropy, aby v dresu se lvem znovu naplno zápolil na světovém šampionátu…Tak to už dlouhá léta chodí jako kdyby odjakživa, a pomalu se nám vytrácí z paměti, jak to vlastně všechno začalo…

Bylo mu šestnáct, válel na Kladně a liga už ho byla plná. V peněžence nosil fotografii Kanaďana Maria Lemieuxe. Jako třináctiletý kluk ho na pražském světovém šampionátu v roce 1985 poprvé viděl v životní velikosti a od té doby ho doslova zbožňoval (on sám by ale řekl spíš žral, nebo přinejmenším baštil). Tu fotku neodložil ani tehdy, když už spolu hrávali v dresu pittsburghských Penguins. Kdyby mu tenkrát v holešovické hale někdo řekl, že jednou k nčemu takovému dojde, že celou severní polokoulí proletí jeho ateliérový dvojportrét s Mariem v černožlutých dresech s tučňákem, nejspíš by se rozesmál svým nakažlivým klukovským smíchem. Ale kdoví, třeba vůbec ne. V Jaromírovi aby se čert vyznal. Někdy kolem svých šestnáctin veřejně prohlásil: „Jednou bych chtěl bejt považovanej za nejlepšího hokejistu světa. Aspoň na chvíli, na maličkej okamžik.“ Bum! Na okamžik se odmlčel, pak se rozchechtal a dodal: „Jo – a to bych pak nikdy nechtěl umřít. Taky proč, když by byl život tak nádhernej?“

Jaromír Jágr z Kladna, Robert Reichel z Litvínova a Robert „Bobby“ Holík, Jaroslavův syn, z Jihlavy ještě na přelomu let 1989 – 90 hráli na světovém šampionátu do dvaceti let ve Finsku. V dubnu a květnu 1990 ve Švýcarsku však už tvořili čtvrtý útok národního mužstva na seniorském šampionátu. Trio mladých dravečků vypadalo nadmíru nadějně – jenomže od následující sezony se ti tři už jen občas potkávali v halách NHL…

Na začátku své už skoro čtvrtstoletí stáže za velkou louží byl Jaromír vystaven krutým zkouškám, které by málokdo jiný ustál. Anglicky uměl zpočátku ještě tak „prosím, přihrál byste mi laskavě puk?“ a metodou pokusů a omylů se učil žít ve světě superprofesionálního hokeje. Všechno bylo jinak… Ještě, že tam s ním nějaký čas pobývala maminka. Hned ke své premiéře v NHL vyjel 7. října 1990 ve Washingtonu v první pětce! Stalo se to kdy předtím nějakému Evropanovi? Brzy zjistil, že to byl danajský dar. O kloudnou přihrávku dlouho nezavadil. Ale chovali se tak k němu jen ti průměrní, kteří zápas co zápas bojovali o přežití. „Hvězdy jsou jiné,“ zjistil. „Ty můžeš požádat o pomoc, o radu. Průměrné spoluhráče nikdy! Těm musíš stále dokazovat, že jsi lepší. Jedině to je naučí tě respektovat!“

Jedno brzy viděli všichni kolem: že mezi ně přišel Hokejista. A tak pro větší slávu klubu začali hledat řešení jeho potíží. Z Calgary vytrejdovali Jiřího Hrdinu, který už měl prsten vítězů, aby mu pomohl zlomit trable s komunikací v šatně a na střídačce. A sedlo jim to spolu i na ledě! Tučňáci se poprvé probili do finále Stanley Cupu, slavně jej vybojovali, a když se s ním vrátili do Pittsburghu, čekalo je na volném prostranství u řeky na sto tisíc rozjařených spoluobčanů! Na podstavci trofeje se po Jaroslavu Pouzarovi, Petru Svobodovi a Jiřím Hrdinovi objevilo čtvrté české jméno: Jaromír Jágr. V těch dnech na hokejové nebe vyšla nová zářivá hvězda.