JAN SUCHÝ

* 10. 10. 1944 v Havlíčkově Brodě

OBRÁNCE

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Držitel stříbrné medaile ze ZOH-MS 1968, mistr Evropy 1971, účastník MS 1965, 1966, 1967, 1969, 1970, 1971 a 1974; nejlepší obránce MS 1969 a 1971; vítěz Zlaté hokejky 1969 a 1970. Sedmý v anketě Čeští hokejisté století.

V národním týmu

160 utkání, poprvé 27. 12. 1964 v Colorado Springs proti SSSR (2:8), naposledy 20. 4. 1974 v Helsinkách na MS proti Finsku (4:5); 44 gólů (21 ve svět. soutěžích), první 8. 3. 1965 v Tampere na MS proti Norsku (9:2), poslední 16. 4. 1974 v Helsinkách na MS proti NDR 9:2 (2 branky).

V lize

562 utkání v letech 1963 – 1979, 162 gólů; mistrovské tituly 1967, 1968, 1969, 1970, 1971, 1972 a 1974.

Mezníky kariéry

1952 Havlíčkův Brod, 1963 Dukla Jihlava, 1979 WAT Stadlau Vídeň, 1981 Kaufberen, 1982 Landsberg, 1983 Modling Vídeň; 1984 trenér Havlíčkův Brod (do roku 1994).

Hotová postava pro velký sportovní román: drsný, sukovitý a paličatý chlap, věru žádný svatoušek, ale na slovo vzatý hokejový rytíř, na jehož statečnost, vytrvalost, odolnost a bezpříkladnou obětavost – ať to bolí, jak chce – bylo možno vsadit poslední groš. Přitom pro samé superlativy z oblasti morálky, nezpochybnitelné a zasloužené, nesmíme zapomenout, že také mistr hole a puku.

Už před ním měl náš hokej skvělé útočné obránce. Jako kdyby si od každého z nich něco vzal. Klubismus a vlastenectví Karla Peška-Kádi, ale také jeho bystré taktické myšlení. Skvělé bruslení Miloslava Pokorného a jeho dravé výpady na soupeřovu svatyni. Poziční cítění, vrozenou útočnost, nadání pro hokejovou kombinatoriku a smysl pro přesnou, dokonale načasovanou přihrávku Karla Guta. To vše umocněno nezlomnou vůlí. Proslulé byly jeho pády do střel protihráčů. Co do jejich četnosti a úspěšnosti byl svého určitě číslem jedna na světové scéně. Statistiky se v tom směru nevedou. Kdyby ano, užasli bychom na počtem nebezpečných situací, které tím bolestivým způsobem vyřešil.

S Jiřím Holíkem ho spojoval letopočet narození a tak se i jejich sportovní dráha dlouho ubírala stejným krokem. Žactvo havlíčkobrodské Jiskry, roku 1961 titul mistrů republiky s dorostem (kterému šéfoval „Starej“, čili Jirkův bratr Jarda), společný nástup na vojnu do jihlavské Dukly. „Souška“ si k tomu jako dorostenec přibral i státní reprezentaci ve fotbalu. Párkrát si v dresu s lvíčkem zahrál spolu s pozdějšími hvězdami trávníku, jako byli bratislavský Karol Jokl nebo Bohumil Veselý ze Sparty. Proti mladým Polákům vstřelil i mezistátní fotbalový gól. Když se přiblížil čas jeho odvodu, namlouval si ho jak jihlavský trenér Pitner, tak Jaroslav Vejvoda z pražské Julisky. Váhal, ale nakonec si vybral hokej. S ohledem na vše, o čem už tu byla řeč, to bylo správné rozhodnutí. Do vrcholné formy dozrál na přelomu 60. a 70. let. V sezoně 1968 – 69 se s 56 kanadskými body stal nejproduktivnějším hráčem ligy; přitom gólů si připsal dokonce víc, než asistencí. Na obránce – byť nad jiné ofenzivního – to byl vskutku neuvěřitelný výsledek. Na mistrovství světa ve Stockholmu měl velký podíl na prvním ze dvou památných vítězství nad Rusy (2:0). Do druhého vzájemného střetnutí (4:3) už s přeraženým prstem ze zápasu s Američany nastoupit nemohl. Zranění nezranění, žadonil, aby směl hrát; lékaři však byli kategoricky proti. Smutně postával za mantinelem a prst v sádrovém obvazu jako kdyby žaloval na ten zatracený pech. I když turnaj nedohrál, vybrali ho za obránce mistrovství, stejně jako dva roky poté ve Švýcarsku. Roku 1970, kdy se šampionát znovu uskutečnil ve Švédsku, vybraly kuloáry pro tu poctu Švéda Lennarta Svedberga. Přijal ji, ale hodně nahlas prohlásil, že ji správně měl dostat „Suči“, jak Švédové většinou vyslovovali Honzovo příjmení.

V září 1971 byl za autohavárii cestou z honu se zjištěnou přítomností alkoholu (0,38 promile) a smrtelným následkem pro jednoho ze spolujezdců Jan Suchý odsouzen k nepodmínečnému odnětí svobody na 18 měsíců. Neodvolal se, o milost nežádal, jen kapitán národního mužstva šel za Gustávem Husákem orodovat, aby byl výkon trestu odložen na dobu po skončení pražského MS 1972. Nejmocnější muž ve státě neřekl ano ani ne a posunul věc na právě čerstvě ustanoveného šéfa tělovýchovy. Antonín Himl prošel cynickou školou svazáckých funkcí. Protože netušil, zda na něho někdo nenalíčil pastičku, pro jistotu se zachoval s bolševickou rázností, která se v rané normalizaci nosila. „Souška“ nakonec do vězení nastoupil až v létě, ale přestože měl fantastickou formu, na šampionátu hrát nesměl. Pohár mistrů světa i tak zůstal v Praze. Jan Suchý by si ale byl jako nikdo jiný zasloužil být u toho…