JAN PEKA

* 27. 7. 1894 v Ratajích nad Sázavou

BRANKÁŘ

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 4. 11. 2008.

Mistr Evropy 1925, 1929 a 1933, účastník ZOH-MS 1928 a 1936, dalších MS 1930, 1931, 1933, 1934 a 1935, ME 1913, 1926, 1927 a 1932.

V národním týmu

76 utkání, poprvé 25. 1. 1913 v Mnichově na ME proti Belgii (4:4), naposledy 15. 2. 1936 v Garmisch-Partenkirchenu na ZOH-MS proti Velké Británii (0:5), mistrovské tituly 1931, 1932 a 1934.

Mezníky kariéry

1912 Studentský HC Karlín, 1914 Sparta Praha, 1927 LTC Praha (do roku 1936).

Třiadvacet let od sebe dělí jeho první a poslední vystoupení v brance národního mužstva. Roku 1913 Jan Hamáček, který v předcházející sezoně přišel jednou ranou o sedm zubů, už nechtěl o betonech ani slyšet. A Karel Wälzer se nemohl pro čtyřdenní zájezd do Mnichova uvolnit ze své banky. V nouzi nejvyšší byl povolán osmnáctiletý karlínský gymnazista. Moc nechybělo, a Jan Peka by se byl už tehdy stal mistrem Evropy. Stačilo, aby spoluhráči v posledním střetnutí nadělili Rakušanům při soustavném obléhání jejich branky o jeden jediný gól víc. Nepodařilo se to. Při konečné rovnosti bodů i koeficientů brankového poměru rozhodl o vítězi turnaje větší počet nastřílených gólů; Belgičané dali o jeden víc. Ale mladý brankář ještě po létech viděl příčinu druhého místa jinde: „Měli jsme Belgičany porazit, jenže jsme to zplichtili 4:4. Být místo mne v kleci některý z těch dvou, nevím, nevím, jestli by mu dali čtyři góly…“ Právě tak by se však dalo na druhé straně říci, že hrát v útoku Jirkovský, byli by naši pozdější šampiony stejně rozstříleli…

Vysoký a statný Jan Peka hrál i fotbal, a ne zle: na beku sparťanské rezervy. Občas si zakopal i za první mužstvo, v říjnu 1914 dokonce v derby „S“ po boku Antonína Hojera! Brzy poté se však o něho začali zajímat vojenští páni. Oblékli ho do polní šedi a a poslali válčit proti Srbům. Skončil v zajateckém táboře v Řecku a v poválečných zmatcích se domů vrátil až roku 1919.

To už se sbíral tým pro olympijský turnaj v Antverpách. O nějaké valné přípravě nemohla být řeč, ledu si moc neužili. Přes ten nemalý hendikep se na hry těšili, hlavně na Kanaďany – až do chvíle, kdy se v antverpské hale vrátil „Pekáč“ z průzkumu s očima navrch hlavy: „Pánové, ta výstroj: samá kůže, plst, hliník, brnění jak pro středověké rytíře. Až uvidíte, co si všechno na sebe navléká ten jejich chytač…“ Pak parta v červených svetrech s nápisem Canada na hrudi vyrazila na trénink, po ní Američané, puky svištěly půl metru, metr nad ledem, mantinely duněly a Češi jen zděšeně zírali. Ani Vindyšovi nebylo do řeči. Ještě ke všemu se při tréninku zranil první brankář Wälzer. Na rozdíl od mohutných rukavic zaoceánských gólmanů si na to vzal jen glazé šlupičky, spíš do plesu než na led, a zvednutý puk mu pohmoždil palec. Peka vedle něho původně ani moc nepočítal s tím, že si na olympiádě zachytá – a teď se měl postavit bubnové palbě zaoceánských kanonýrů! Zvládl to bez bázně a hany, ale od Kanaďanů dostal patnáct kousků, od Američanů ještě o jeden víc. Takové debakly! Na stará kolena už se tomu jen smál: „Leckdo by se na mém místě do branky už nepostavil!“

Dlouho pak musel čekat na novou šanci. Dostal ji až pět let poté před mistrovstvím Evropy, které se kvůli náhlé oblevě stěhovalo z Prahy přes Tábor až do Vysokých Tater. K jeho stylu i nominaci byly četné výhrady: puky prý většinou jen vykopává, hůl jako kdyby mu spíš překážela, v brance víc klečí, než stojí. V turnaji si však uchoval čisté konto. „Kde zasáhl, tu co bylo ve vážné situaci a skvělým způsobem,“ napsal o něm do brněnského Sportu Ondřej Sekora. „Vynikal hlavně svým vyběhnutím, kterým zachránil velmi těžké situace.“

Čtyři roky nato v Budapešti byl „Pekáč“ ještě lepší, po dalších čtyřech letech si na světovém šampionátu v Praze také nezadal, i v Davosu roku 1935 obstál. Škoda, že na jeho třetím olympijském turnaji v Garmisch-Partenkirchenu už to nějak nebylo ono. Za dlouhá léta v reprezentační brance si zasloužil důstojnější rozloučení…