JAN PALOUŠ

* 25. 10. 1888 v Českých Budějovicích

ÚTOČNÍK, OBRÁNCE

Do síně Slávy českého hokeje byl uveden 6. 5. 2010.

Mistr Evropy 1911 a 1914, držitel bronzové medaile z hokejového turnaje OH-MS 1920 v Antverpách, účastník ZOH-MS 1924 v Chamonix a dalších ME v letech 1912, 1913 a 1921.

V národním týmu

19 utkání, poprvé 23. 1. 1909 v Chamonix na turnaji proti Francii 1:8 (premiéra národního mužstva), naposledy 1. 2. 1924 opět v Chamonix na ZOH-MS proti Švýcarsku (11:2); 2 góly, první ve výše uvedeném premiérovém utkání, poslední 25. 1. 1913 v Mnichově na ME proti Belgii (4:4).

Mezníky kariéry

1907 Akademický SK/ČSS Praha, 1909 člen týmu, vyslaného do Chamonix za poznáním „pravého“ hokeje, 1923 Sparta Praha.

Tak vypadal první gól, který kdy český hráč vstřelil v hokeji s pukem, v podání jeho autora. Inu, byl to literát, filmový režisér. Díky jeho memoárům, citovaným na sousední straně, víme o našem hokejovém pravěku víc, než o leckterých pozdějších dějích.

Český hokejový Homér, jak si ho dobíral Josef Gruss, začínal s fotbalovým míčem, leccos vyhrál na tenisových dvorcích, ale již jako gymnazista navždy propadl hokeji. Hned o něm také začal psát do sportovního tisku a ten na oplátku psal o Paloušovi, často i s fotografiemi. Pravé jméno však pod nimi nenajdeme. Sportující studenti zachovávali inkognito – a tak jeden a tentýž mladý muž na snímcích v časopisu Sport a hry se jmenoval tu Pála nebo Pal, tu zase Algy, Harald, Hansen… Sám se většinou podepisoval Valda nebo Xaver, mezi hokejisty ale byl „Koza“; podle spoluhráčů to přeháněl s konzumací zeleniny a ovoce.

Odehrál si své s míčkem a v lednu 1909 jako jediný hráč České sportovní společnosti doplnil slávistickou výpravu na památný turnaj v Chamonix. S rekvizitami podle kanadského vzoru se odvážní průzkumníci seznámili až na místě – pokud nepočítáme náhodné setkání v horské lokálce s belgickým brankářem, který jim ukázal hokejku i záhadami opředenou černou „krabičku od viksu“. Jak jen dorazili do cíle cesty, vydali se do obchodu se sportovními potřebami. „Nakoupili jsme nejdůležitější předpoklad své účasti na turnaji – hole. Dostali jsme právě posledních sedm exemplářů,“ napsal Palouš. „Jako z udělání byly všecky hole černě lakované. Zřejmě je nikdo nechtěl…“ Každý začátek je těžký; součet čtyř porážek se složil do velmi potupného celkového skóre 4:31.

Dva roky poté však už Češi dobyli v Berlíně evropské prvenství! Vyhráli všechny tři zápasy vysokým souhrnným brankovým poměrem 20:1. Ze sedmi účastníků výpravy do Chamonix u toho byli Jaroslav Jirkovský v útoku, Otakar Vindyš v záloze a dva Janové v obraně – napravo Fleischmann, nalevo Palouš.

Legendou se stal příběh jeho účasti (spolu s brankářem Karlem Wälzerem) na pro nás znovu úspěšném mistrovství Evropy 1914. Výprava do Berlína tenkrát nic moc neslibovala. Po celou zimu u nás bylo ledu jak šafránu, inženýr Vindyš a bankovní pokladník Wälzer nedostali v zaměstnání volno, Šroubek onemocněl – a Palouš měl na technice před těžkou zkouškou, takže otec nechtěl o výletu ani slyšet. Co zbývalo z mužstva, které na předcházejících třech šampionátech ani jednou neprohrálo? A to ještě František Rublič nastoupil k úvodnímu zápasu proti Belgičanům (12:2) v horečkách! Mužstvo řešilo hlavolam, zda vůbec bude mít pro páteční rozhodující bitvu s Němci sedm lidí. To už bylo na Palouše moc. Po ránu zaskočil za Wälzerem. Nemusel ho přemlouvat dvakrát. Gólman se pro zbytek dne kvůli „náhlé indispozici“ domluvil s kolegou na záskoku a „Koza“ letěl domů vysvětlit otci, že se půjde učit ke kamarádovi. Aby toho zvládli víc, zůstane tam až do neděle! Synův náhlý projev píle hlavu rodiny potěšil. Oba dobrodruzi si na nádraží koupili deset vuřtů, sáček housek a okurky – a vzhůru na Berlín! Dorazili včas. Po vítězství 2:0 se Wälzer v noci vrátil do Prahy a ráno se jako kdyby nic postavil k šaltru. Už mu bylo zase dobře. A Paloušovi ještě lépe – na závěrečném banketu převzal s Josefem Lauferem pohár šampionů!

Už roku 1912 ing.c. Jan Palouš (pro veřejnost ovšem jen Valda) poprvé zveřejnil svůj návrh, aby bylo v nevyužitém Strojnickém paláci Jubilejní výstavy z roku 1891 zřízeno umělé kluziště. To se opravdu stalo – s půlstoletým zpožděním. Hala, ve které se naši hokejisté v letech 1972 a 1985 stali mistry světa, je dnes domovem Sparty.